Polopravdy a odpudivá závist

Karel Pavlištík, dopis Lidovým novinám, 19. března 2009
Pane šéfredaktore,
objevuje-li se pojem nemravnost v hanopisu pana Zídka na cestovatelskou dvojici Hanzelku a Zikmunda uveřejněném ve vašem listu, pak se tento pojem nedá spojit s ničím jiným, než s jeho způsobem „hodnocení“ jejich životního díla. Uvádí-li pan Zídek navíc, že je historik, pak se tu také nabízí připomenutí pravdivosti úsloví, podle kterého „titul před vadami charakteru nechrání“ (dá se to říci i jednodušeji a jednoznačněji). Konglomerát polopravd a odpudivé závistivosti s titulkem „Knihy H+Z slušní lidé nečetli“, který připomíná výpady normalizátorských pisálků sedmdesátých let, nemá smysl komentovat. Šokující pro mne je, že něco takového tisknou Lidové noviny.

Reakce na polemiku Podivuhodní cestovatelé v časech komunismu

Miroslav Náplava, 12. března 2009
Jsem z generace cestovatelů, která nezažila ani léta padesátá, ani události roku 1968, zato se aktivně podílela na listopadových událostech studentské revolty roku 1989. Pan Zídek měl tehdy v kapse ještě „teplou“ občanku, takže si nejsme generačně nijak vzdáleni.
Osobně jsem se s pány Hanzelkou a Zikmundem poprvé setkal v roce 1996. Oslovili jsme je s parťákem Petrem Horkým s myšlenkou uspořádat ve Zlíně cestovatelský festival k padesátému výročí jejich startu na první etapu cesty kolem světa. Miroslav nám, po mnoha přesně cílených otázkách, nakonec podal ruce: „Mládenci, jdeme do toho. Připomínáte nám s Jirkou naše začátky, když jsme se snažili po válce prosadit plán cesty. Jeden úředník nám tehdy dokoce řekl: 'Jak to, že si dovolujete chtít jet někam do Afriky, když jste tam předtím ještě nikdy nebyli'.“
To je začátek onoho „monopolu“ H+Z. Mnohaletá pečlivá příprava a studium jazyků. Podle rétoriky pana Zídka měli po únorových událostech roku 48, které je zastihli na cestě, jako „slušní“ občané zůstat za hranicemi a „nekolaborovat“ se zrůdným režimem a když už se vrátili, tak měli odvedenou práci skrýt do šuplíku a čekat na demokracii. Soud bez respektu. Pan Zídek nebyl vystaven v dějinném kontextu jediné zkoušce, jak charakteru, tak občanských postojů (pokud tím nemyslíme rozhodování, komu dát při volbách hlas). Škoda, že právě on klouže jen po povrchu věci a nepustil se jako historik do hluboké kritické analýzy H+Z. Teprve na jejím základě měl začít kritickou polemiku.

Historie ohodnotí dílo, které zůstane

Otto Horský, 25. března 2009
Myslím, že pan Zikmund se vůbec nemusí pomlouvačnou kampaní zabývat. Historie ocení jen ty, kteří za sebou zanechali pro budoucí generace opravdové dílo, ne nějaké "hodnotitele" minulosti, kteří se cítí ublíženi, protože nic nedokázali a vymlouvají se na to, že jim to režim neumožňoval. Kdyby to tak udělal každý, tak bychom neměli Otto Wichterleho, ani Zátopka a celou řadu světově významných osobností. Držím panu Zikmundovi palce a doufám, že se k tomu postaví velkoryse. K lidské malosti totiž ani jiný postoj není možný.

Útoky proti H+Z dostávají místo na stránkách deníku, který sami v samizdatu pomáhali uržovat

Radovan Kodera, 24. března 2009
Přátelé, děkuji za články. V poslední době jsem na noviny neměl moc času a o "záležitosti" nevěděl. Přístup tzv. historika Zídka mě nepřekvapil; ve vytrhávání věcí ze souvislostí je už zručným mistrem a málokdo se mu v Česku vyrovná. Je to ale, bohužel, jeho mistrovství jediné. Redakci LN se však zřejmě vyplatí...
Článek jakéhosi Metoděje Chytila (pochybuji, že ten člověk skutečně existuje - v žádném internetovém vyhledávači jsem takového publicistu nenašel) je ale dalším uklouznutím LN do bulváru a hlasitým žuchnutím do žumpy. Velmi mi to připomnělo článek "Kdo je Václav Havel" otištěný v Rudém právu v r. 1989? Že by LN chtěly přitáhnout čtenáře Blesků za jakoukoli cenu? H+Z vytvořili dílo, které dnes zaujímá celé vlastní muzejní oddělení, včetně expozice i archivu. Zůstanou tvůrčí, lidskou i morální autoritou bez ohledu na útoky nedovzdělanců a závistivců. Po nich, kromě hořkosti a pocitu marnosti, nezůstane naštěstí nic. Smutné je, že útoky proti pánům Hanzelkovi a Zikmundovi dostávají místo na stránkách novin, na jejichž obnově a samizdatovém vydávání se v době totality sami podíleli. Se všemi stanovisky výboru Klubu H+Z souhlasím.
Zdravím vás srdečně a pana Zikmunda zvlášť.

Dopis adresovaný vydavatelství Lidových novin

PhDr. Ivan Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy a PhDr. Karel Pavlištík CSc., předseda Klubu H+Z, 30. března 2009
Vydavatelství Lidových novin, Lidové noviny a. s., Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5

Vážené vydavatelství Lidových novin,
od roku 1994 převzalo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně osobní fond (archiv) cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Takto vytvořený fond H+Z obsahuje písemné materiály, trojrozměrné předměty, filmy a podstatnou část z tohoto úctyhodného množství materiálu tvoří fotoarchiv H+Z. Obsahuje cca 120 000 ks černobílých a barevných negativů a diapozitivů. Pro odborné archivní zpracování a následné zpřístupnění těchto materiálů veřejnosti bylo v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně vytvořeno nové pracoviště - Archiv H+Z. Ředitelství muzea a výbor občanského sdružení pro využití odkazu inženýrů Hanzelky a Zikmunda Klub H+Z Zlín, které s Muzeem jihovýchodní Moravy úzce spolupracuje, upozorňuje na tuto skutečnost vzhledem k tomu, že některé texty publikované v deníku Lidové noviny přístup k hodnocení díla H+Z v historickém kontextu postrádají. Obě instituce jsou proto připraveny poskytnout zájemcům o studium zmíněných materiálů potřebné podmínky. Věříme, že zveřejníte tuto informaci v deníku, který vydáváte.

Lampionové průvody

POSLEDNÍ SLOVO
Ludvík Vaculík, Lidové noviny, 24. března 2009
Až do konce bude se nás dotýkat, jak se mladí historikové budou bez viny mýlit v hodnocení našeho života.
Zrovna v tuto dobu před dvěma lety pozvalo mě jedno gymnázium ke zvláštní akci. Studenti si tam jeden den hráli na „reálný socialismus“. Do programu patřila i závěrečná beseda, kterou vedl historik a redaktor těchto novin Petr Zídek. Seděl jsem v sále. Měl vykreslit tu dobu; cítil jsem, jaký těžký úkol má. A uvědomil jsem si, jak obtížné, až nepatřičné je soudit nějaký úsek dějin dnešními měřítky.
Tehdy mi napadlo volné přirovnání k fyzice: každou inerciální soustavu můžeme pozorovat a měřit zvenčí, ale pochopit děje uvnitř je možno jenom v ní. A nejomylnější je morální hodnocení zevně. Takto se dívám například na všecky úvahy o tom, jak se měl v roce 1938 chovat prezident Beneš. A teď mi to napadlo při čtení některých článků o práci cestovatelů H&Z v těchto novinách. Celý text

H&Z nikdy nehrbili páteř

POLEMIKA
Zdeněk Bernard, cestovatel, Lidové noviny, 25. března 2009
Amatérské studium dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund patří k mému koníčku. Strávil jsem stovky hodin aktivit a bádání ze všemožných zdrojů na toto téma a mohu s čistým svědomím a s přesvědčivými důkazy oba pány zařadit mezi nejvýznamnější Čechy 20. století. A to nejen z hlediska jejich hlavních oborů (cestovatelství a cestopisectví), kde patřili ke světové špičce, ale stejně tak i z hlediska jejich občanských postojů, morálky, nezlomného lidského charakteru i obyčejné chlapské cti. To jsou neměnné charakteristiky, které pro ně platily za první republiky, protektorátu, komunismu i v době porevoluční. H&Z i za cenu ohromných profesních, osobních, rodinných, materiálních a dalších ztrát před bolševikem nikdy nenahrbili páteř.
Na svou první cestu vyjeli ještě před komunistickým pučem. V poválečné vyhladovělé době museli kombinací tvrdé práce, mnoha let příprav, výjimečných schopností a píle přesvědčit stovky lidí ve vedení firem, státu a bank a svoji cestu tak velmi nesnadně prosadit. Půjčili si na to a dluh mnohanásobně během cesty splatili (mj. formou unikátních obchodních kontraktů na tisíce aut a významně tak mohli přispět našemu znovu se obnovujícímu průmyslu – ve finále soudruzi tyto objednávky sami bohapustě a trestuhodně zhatili). Svoji „Afriku“, jak už zmínil pan Zikmund ve své polemice s Petrem Zídkem (Jen díky tomu, že měli monopol..., LN 11. 3.), psali v Argentině, tedy před návratem do již komunistické ČSR. Po návratu se jejich knihy okamžitě staly bestsellery v mnohamilionovém nákladu – prostě proto, že je lidé kupovali! Celý text

Knihy H&Z slušný člověk nečetl
DISKUSE
Metoděj Chytil, Lidové noviny, 17. března 2009
Reaguji na článek redaktora Petra Zídka Podivuhodní cestovatelé v časech komunismu (LN 12. 3.) týkající se Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Svůj názor a charakteristiku H&Z autor nemohl napsat lépe. Je to úžasně výstižné.
Jsem vrstevník zmíněných pánů, zhruba o čtyři roky mladší. Mohu uvedené postřehy doplnit ještě následující osobní zkušeností.
Chtěli jsme na Island V roce 1947 jsem měl s jedním kamarádem připraven odvážný plán realizovat reportážní cestu napříč Islandem. Měli jsme všechno promyšleno a připraveno, včetně rezervace lodních lístků pro nás a auto z Kodaně do Reykjavíku. Peníze jsme měli nějaké vlastní, sponzorování tehdy nebylo zvykem. Zbývalo nám jediné: získat povolení z ministerstva informací, tehdy řízeného ministrem Kopeckým. Pasy se v té době běžně nevydávaly jako dnes, jejich vydání bylo ale vázáno hlavně na účel cesty. Nesouviselo s obavou, „že bychom tam emigrovali“, jak tomu bývalo později. Taková akce již ale byla chápána jako svého druhu reprezentace, a tak šlo spíše o principiální souhlas, který dával osobně pan ministr. Souhlas projednával tehdejší sekční šéf ministerstva JUDr. František Novák, jinak slušný člověk (později dostal asi deset let za špionáž). Přes jeho kladný postoj k našemu úmyslu nám posléze ale sdělil názor ministra: „Podobnou akci a v širším záběru mají již naplánovánu dva soudruzi z Kopřivnice, nějací H a Z. Ti prý na přípravě začali pracovat již za války, naučili se opravovat motory apod. a posléze snad byli i zaměstnáni v Tatře Kopřivnice, a uměli tedy potřebně vozidlo ovládat z první ruky. Hlavní ale bylo, sdělil ministr, že je u obou záruka, že budou při svých cestách věrně propagovat politiku strany a vlády a Československé republiky (tehdy ještě ne socialistické). Proto je tato akce preferována, má podporu ÚV KSČ a podobnou akci je možné povolit z hlediska státních zájmů jen jednu.“ Celý text

Podivuhodní cestovatelé v časech komunismu

POLEMIKA
Petr Zídek, Lidové noviny, 12. března 2009
Miroslav Zikmund se chlubí tím, že s Jiřím Hanzelkou prodali sedm milionů knih (Jen díky tomu, že měli monopol..., LN 11. 3.). Zajímavější by ale bylo, kdyby nám řekl, kolik z těch sedmi milionů exemplářů se prodalo v zemích, jejichž občané mohli svobodně psát a cestovat. Podle všeho naprosto zanedbatelné množství.
Napsal jsem, že Afrika snů a skutečnosti je zcela konformní s dobovou komunistickou propagandou (Až se Sahara zazelená, LN, Orientace 28. 2.), Miroslav Zikmund se vymlouvá na cenzuru. K tomu se dá říci jediné: tím, že si Hanzelka a Zikmund nechali cenzurovat knihy, přistoupili na dobová pravidla hry, která určoval totalitní režim. Slušní spisovatelé většinou nevydávali v 50. letech knihy ve statisícových nákladech, ale trpěli v koncentračních táborech, žili v exilu nebo psali do šuplíku.
Je politováníhodné, že Miroslav Zikmund není schopen nahlédnout bytostnou nemravnost své druhé cesty. V době, kdy si Češi a Slováci mohli nechat o svobodném cestování jen zdát, vyráží naše dvojice s plnou podporou režimních struktur a veškerým myslitelným zabezpečením na čtyřletou výpravu do Asie. Cestou autoři nejen propagují odpudivý režim, který ve stejné době ještě žalářuje desetitisíce politických vězňů, včetně spisovatelů, ale stávají se také privilegovanými informátory stranického vedení. Jaký je rozdíl mezi jejich tajnou zprávou z Indonésie a analýzami, které z této země posílali důstojníci rozvědky? Téměř žádný. Celý text

Jen díky tomu, že měli monopol...

POLEMIKA
Miroslav Zikmund, Lidové noviny, 11. března 2009
Tak prý mě k devadesátinám postihla pohroma! Jsem se svým parťákem Jiřím Hanzelkou cestovatelská legenda. Usoudil tak v sobotním sloupku Až se Sahara zazelená Petr Zídek (LN–Orientace 28. 2.). Prý by bylo případnější označovat dvojici slovem „fenomén“. V tom jsem s ním zajedno. Sám se při interviewech výrazu legenda bráním – i proto, že původní význam latinského legenda = věci, jež mají být čteny (učili nás to na gymnáziu jako příklad slovesného gerundia) by mohl navozovat představu povinné školní četby. Pravý opak: knih s autorským záhlavím H&Z vyšlo něco k sedmi milionům, z pultů mizely během dnů, je po nich dodnes sháňka v antikvariátech. Při autogramiádách mi je nosí k podpisu vnoučata původních majitelů.
Byl bych vděčný panu Zídkovi, kdyby mi pro archiv poslal kopii onoho anonymního spisku Methodické poznámky..., z něhož si významně vybral právě titulek Až se Sahara zazelená. Celý text

Až se Sahara zazelená

HISTORICKÁ LEKCE Dnes o věhlasu Hanzelky a Zikmunda
Petr Zídek, Lidové noviny, 28. února 2009
Životní jubilea nebývají u nás většinou příležitostí ke kritickým životopisům, ale spíše k povrchním článkům plným frází. Přesně tato pohroma postihla minulý týden cestovatele Miroslava Zikmunda. U příležitosti jeho devadesátin jej masový deník (MF Dnes) i magazín pro intelektuální elitu (Tvar) v pozoruhodné shodě nazvaly „cestovatelskou legendou“.
Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda by bylo případnější označovat slovem „fenomén“. Úspěch cestovatelského dua a jeho přetrvávající sláva se do značné míry vymykají zdravému rozumu - podobně, jako je tomu u mnoha dalších celebrit popkultury. Nejde teď o to, že zejména během své první velké cesty podali řadu prvotřídních cestovatelských výkonů a byli zručnými reportéry, ale o kontext toho všeho.
H + Z odjeli v roce 1947 z relativně svobodné země a vrátili se do totalitní diktatury nedlouho po popravě Milady Horákové. V rozhovoru s Jaromírem Slomkem z roku 1997 Život snů a skutečnosti Miroslav Zikmund přiznává, že jméno Milada Horáková slyšel poprvé v roce 1968!
Cestopisy H + Z z padesátých let, Afrikou snů a skutečnosti počínaje, jsou zcela konformní s tehdejší komunistickou propagandou a byly jí též hojně využívány. Dochoval se například anonymní spisek Methodické poznámky pro uspořádání besedy o knize Afrika snů a skutečnosti od Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, který podává návod, jak spojit tento cestopis se Stalinovými knihami a vysvětlit dětem, že až zvítězí proletářská revoluce také v Africe, Sahara se opět zazelená. H + Z také v tehdejší logice režimu zapomněli zmínit všechny „emigranty“, s nimiž se na cestě setkali, včetně třeba Eduarda Ingriše, s nímž se spřátelili v Peru. Celý text

Češi, kteří dobývají svět

Devadesátiletý Miroslav Zikmund zosobňuje étos českých inženýrů, baťovců a „kolonizátorů“
Zbyněk Petráček, Lidové noviny, 16. února 2009
Oba inženýři k sobě přilnuli jak vědeckým příbuzenstvím, tak přátelstvím. – Zní vám to archaicky, směšně a knižně? Nedivte se. Ta slova napsal koncem třicátých let v knize Nemova říše scifista J. M. Troska. Týkala se dvou mladých českých dobrodruhů, kteří díky svým vynálezům – super odolné hmotě a paprskům smrti – procestují Zemi a přilehlé končiny vesmíru. Právě když Troskova kniha vyšla, se na studiích seznámili dva skuteční budoucí inženýři – Hanzelka a Zikmund. Jména dvou nejslavnějších českých cestovatelů (H+Z) utvářejí stejně proslulou dvojici jako Voskovec a Werich (V+W), Suchý a Šlitr (S+Š) či Šimek a Grossmann (Š+G).
Po úmrtí Jiřího Hanzelky před šesti lety zůstává čerstvý devadesátník Miroslav Zikmund legendou podnikavého českého inženýra. Tak si ten étos vysnila první republika s heslem „vzduch je naše moře“, s Baťovým koncernem a ambicí prosadit malé Československo ve světové soutěži. Tak ho Zikmund s Hanzelkou i nasáli. A tak se ho po válce snažili prosazovat i ve zcela nových podmínkách, dokud nenarazili na nepřekročitelnou mravní hranici, kterou byl souhlas se sovětskou okupací vynucovaný po roce 1968. Až tehdy z nich režim na dvacet let učinil své nepřátele. Celý text