7. 2. 2008

Miroslav Zikmund v jednom kole

Dagmar Cestrová, únor 2008, Koktejl č. 2
„Byl jsem to vlastně já, kdo navrhl manželům Šimkovým, aby se vydali za Šuáry, které jsme s Jirkou Hanzelkou navštívili před půl stoletím,“ prozrazuje Miroslav Zikmund něco ze zákulisí cesty za lovci lebek, kterou podnikli Kamila Šimková-Broulová a Vladimír Šimek.
„Vrátili se z Bajkalu a Vladimír přivezl společnou fotku s ředitelkou tamního Muzea Akademie věd Galkinovou. Vzpomínala, jak se jako mladá holka v květnu 1964 dostala do nabitého sálu v Listvjance na naši přednášku, jak posluchače, zvyklé jenom na chválu, ohromila naše otevřenost. Prý jsme jim vyčetli plýtvání – rozbité silnice spravují štěrkem z mramoru a největší světový rezervoár pitné vody, tak čisté, že se dá použít i do autobaterií, chtějí zničit stavbou obrovské celulózky. Měli by spíše myslet na budoucnost, jednou by žíznivá Evropa vzala zavděk vodovodem z nevyčerpatelného zdroje nejvzácnějšího druhu zboží... Když jsem se se Šimkovými setkal podruhé, pustili mi záběry dokumentárního filmu, který točili o pramenech Amazonky. Napadlo mne, že když mají o Jižní Ameriku takový zájem a líbí se jim tam, co kdyby se podívali za Šuáry, a zjistili, co se s nimi stalo za těch pět desetiletí, od doby, kdy jsme mezi nimi žili my dva. Už jste se nechal slyšet, že to byl šok, a nešlo jen o Šuáry. Musel jste ale čekat nějaké překvapení...
Více zde.