19. 8. 2015

Valdis Brants z Lotyšska po stopách H+Z v Africe a JIžní Americe

V neděli 23. 8. 2015 od 12.00 do 16.00 hodin bude prezentovat fotografie z cesty po stopách H+Z v Africe a Jižní Americe pan Valdis Brants z Lotyšska. Výstava a automobil, kterým svoje cesty podnikl, bude k vidění před vchodem do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

1. 7. 2015

Ostatky Jiřího Hanzelky odpočívají v Třeboni

Místo posledního odpočinutí Jiřího Hanzelky je v Třeboni. Hrob rodiny Hanzelkovy navštívil člen KLUB H+Z ZLÍN, z.s. dr. Otakar Kanta a položil na hrob věneček jménem všech členů Klubu. Jiří Hanzelka zemřel 15. února 2003.
foto: Otakar Kanta

25. 6. 2015

Přehled oceněných fotografií VIII. ročníku - Co jsem viděl na svých cestách a ostatní přešli 2015

Kategorie jednotlivé barevné fotografie 1. místo: Ján Zahornacký „Na prechádzke“ 2. místo: Stanislav Domanský „Balerina“ 3. místo: Stanislav Navrátil „Fašank v Trnavě“ 3. místo: Stanislav Navrátil „Porcování tuňáka na Sicílii“ čestné uznání: Jaroslav Kvapil „Muž v černém“, Silvie Lečíková „Benátky – Aqua alta“, Ján Zahornacký „Živý medzi mrtvými“ Kategorie jednotlivé černobílé fotografie 1. místo: Stanislav Navrátil „Šachisti v harkánech“ 2. místo: Ján Zahornacký „Svatý Hostýn“ 3. místo: František Látal „Portrét“ Kategorie seriál černobílý 1. místo: Dušan Kimmer „Země nikoho“ čestné uznání: Stanislav Domanský „Taneční kreace“ Kategorie seriál barevný 1. místo: Stanislav Navrátil „Kácení třísetletých dubů“ 2. místo: Ján Zahornacký „Vlkolinec – Unesco“ 2. místo: Mgr. Miroslav Pilát „Čepice“ 3. místo: Silvie Lečíková „Benátské dveře“ čestné uznání: František Látal „Pole“ Kategorie junior 1. místo: Vendula Kudlíková „Malý velký“ 2. místo: Kristýna Snopková „Baletka“ 3. místo: Alena Krutinová „Plavkyně“ čestné uznání: Ester Kašparová „Maska“

Co jsme viděli na svých cestách a ostatní přešli

Informace o výstavě z tradiční fotosoutěže najdete zde.

16. 7. 2014

Po rozkliknutí odkazu budete přesměrováni na FB věnovaný přípravě filmu s názvem Století Miroslava Zikmunda. Premiéra i ve Zlíně v září 2014. Století Miroslava Zikmunda

25. 6. 2014

Odhalení pamětní desky Hanzelkovy vily

Sagnerová Romana, Rehabilitační stacionář, Žlebová 1590, Zlín, www.stacionar.cz, rehabilitacnistac@tiscali.cz Srdečně zveme na slavnostní odhalení pamětní desky Hanzelkovy vily. Dům postavil známý český cestovatel Ing. Jiří Hanzelka. V roce 1958 jej daroval městu Zlínu, aby sloužil dětem. Odhalení desky se uskuteční v pátek 27.6.2014 ve 14.30 hodin u Hanzelkovy vily za přítomnosti zástupců statutárního města Zlín, Ing. Miroslava Zikmunda, členů Klubu H+Z, autora desky a dalších vzácných hostů.
Slavnostní odhalení je součástí zahradní slavnosti, kterou každoročně stacionář organizuje společně s o. s. Šance pro život na závěr školního roku.

8. 1. 2014

Ipras a Velikonoční ostrov navštívili Otto Horský a Hana Zelenková

Ing. Otto Horský, CSc. Ve dnech od 24. února do 1. března 2013 se konal v Santiago de Chile 17. Světový kongres plastické, rekonstrukční a estetické chirurgie, organizovaný Mezinárodní konfederací „International Confede-ration for Plastic, Reconstructive and Aesthetic Surgery (IPRAS), s podporou více než 15 mezinárodních vědeckých společností a pod záštitou čilské splečnosti „Sociedad Chilena de Cirugia Plastica, Recontructiva y Estetica“. Tohoto kongresu se aktivně zůčastnila Prim. MUDr. Hana Zelenková, CSc., přednáškou na téma “Keloids, hypertrophic and atrophic scars - conservative or surgical treatment“. Sklidila mimořádný úspěch a dokonce byla kontaktována i na letišti před návratem do Evropy. Jako pozorovatel se kongresu zúčastnil Ing. Otto Horský, CSc. Celkem se zúčastnilo více než 3000 odborníků z 95 zemí. Santiago, místo konání této velkolepé akce, se v posledních desetiletích proměnilo v živé město s neuvěřitelným duševním nábojem. Je obklopeno nádhernou a úrodnou a zalesněnou krajinou a překrásným výhledem na zasněžené vrcholky And. Oba jmenovaní, členové prestižního Klubu H+Z (Hanzelka a Zikmund), si na závěr kongresu splnili svoji celoživotní touhu, návštěvu Velikonočního ostrova, Isla de Pascua nebo také Isla de Resurrección. Chile, plným názvem Chilská republika, je zemí kontrastů překvapivé krásy. V délce 4329 km přesahuje více než polovinu kontinentu Jižní Ameriky od nejsušší pouště na světě, Atacama na severu až po masivní ledovcová pole na jihu země. Můžeme se zde setkat s aktivními sopkami, vysokohorskými jezery, řekami, planinami se stepní krajinou, gejzíry, zasněženými vrcholy And s ledovci, ale samozřejmě i s plážemi. Na severu sousedí s Peru a Bolivií, takřka celé své východní hranice sdílí s Argentinou, západní hranici tvoří vody Tichého oceánu. Svým geografickým profilem je tedy zemí velmi unikátní, neboť vysokohorské Andy na východě byly ještě donedávna velmi těžko přístupné jen stezkami a jedinou vysokohorskou železnicí, na západě bylo Chile chráněno oceánem, na severu drsnou pouští, na jihu nepřístupnými ledovci. Tato skutečnost předurčila její protáhlý tvar. Při průměrné šířce jen 144 km je dlouhá více než 4300 kilometrů. Dle odhadů z roku 2011 počet obyvatel přesahuje 17 milionů, z nichž většina žije ve střední průmyslové a zemědělské části země. Chilská ekonomika se dynamicky rozvíjí a je jednou z nejúspěšnějších v Jižní Americe. Země je prakticky samostatná co se týká zemědělské produkce, je zároveň jedním z největších světových vývozců mědi a v poslední době i vína, kde zaujímá ve světě třetí či čtvrtou pozici. Příjmy na jednoho obyvatele i důchodové zaopatření jsou dnes srovnatelné s Českou republikou, míra korupce je velmi nízká, ekonomická svoboda vysoká. Za vysokoškolské vzdělání se platí něco kolem 1300 USD měsíčně, takže většina studentů, kteří nás doprovázeli na exkurze, nebo jsme se s nimi setkali jinde, si vydělává na vzdělání a velmi si váží toho, že mohou studovat. Santiago de Chile, s počtem obyvatel přesahujícím 7 milionů, je pátým největším městem v Latinské Americe. Čistota města i v jeho méně navštěvovaných částech je úžasná, v současné době usilují o titul nejčistší město Latinské Ameriky. Kromě hlavní části země patří pod chilskou správu i několik ostrovních území v Tichém oceánu, především Velikonoční ostrov. Velikonoční ostrov Pokud cestujete do Chile, ať již služebně nebo jako turisté, určitě nezapomeňte navštívit Velikonoční ostrov. Je to celkem jednoduché, jen si musíte zajistit letenku ze Santiago de Chile do Easter Island již v Evropě, rozhodně ne až na místě. Lety na Velikonoční ostrov jsou z ekologických důvodů a z důvodů ochrany přírody velmi limitované, snad jen dvě letadla týdně. Celkem navštíví každoročně tento ostrov jen 80 000 lidí. Zájem je obrovský, my jsme měli letenky zajištěny asi rok předem. Cena letenky tam a zpět je 783 EUR. Vzdálenost ostrova od jihoamerického kontinentu je kolem 3700 km, letadlo společnosti LAN AIRLINES ji uletí asi za 5 hodin. Je to jeden z nejizolovanějších kousků pevniny. Další nejbližší obydlený ostrov Pitcairn je ve vzdálenosti 2075 kilometrů. S málokterým místem na světě je spjato tolik mýtů a záhad, jako právě s Velikonočním ostrovem. Protože jsme byli očekávanými hosty, dostali jsme hned po příletu kolem krku květinové věnce z květů tiare a byli přepraveni do hotelu Cabaňas Rapa Nui Orito nedaleko od letiště. Ubytování v přízemní dřevěné budově typu bungalovu bylo velmi příjemné a osvěžující, pohled na noční oblohu zcela posetou hvězdami pro nás Evropany přímo neskutečný. Můj jednolůžkový pokoj včetně snídaně stál na jednu noc 86 USD, třílůžkový pokoj pro zbytek delegace 160 USD. Protože jsme na prohlídku ostrova neměli více času než odpoledne po příletu a druhý den dopoledne do odletu, pronajali jsme si za 80 USD poloterénní automobil a díky vynikajícímu řidičskému umění Dr. Zelenkové projeli celý ostrov a navštívili a zdokumentovali všechny významné archeologické a přírodní skvosty. Velikonoční ostrov je místními domorodci nazýván Te Pito o te Henua, což znamená Pupek světa, nebo také Rapa Nui – Velká země. Tedy, v žádném případě se o velkou zemi nejedná, neboť celý ostrov má jen 163 km2 a počet obyvatel dosahuje podle posledního sčítání jen 3791. Z tohoto počtu je 60% původních Rapanuiců, kteří jsou polynéského původu. Zbylých 40% tvoří přistěhovalci z Chile. Obyvatelé jsou křesťanského vyznání a hlásí se ke katolické církvi. Na Velikonočním ostrově je skoro 100% gramotnost a dá se říci, i slušná úroveň znalostí o světě a dobrý stupeň kulturní vyspělosti. Dokonce se nám při večeři v hlavním městě v Hanga Roa přihodila následující zajímavost: Dali jsme se do řeči s majitelkou restaurace a zeptala se nás zdvořile, odkud pocházíme. Když jsem odpověděl, že jsem z České republiky, s údivem zakroutila hlavou a sdělila nám, že její syn právě přiletěl z Prahy, kde několik měsíců studoval na filmové akademii. „Nevěříte“? Odběhla a sundala se stěny papírovou stokorunu, kterou jí syn přivezl jako dárek. Skutečně, svět je dnes opravdu malý. Na ostrově všichni mluví úředním jazykem, jímž je španělština, domorodé obyvatelstvo však mluví i původním jazykem rapanui, který se snaží udržovat jako kulturní dědictví. Velikonoční ostrov leží v Tichém oceánu ve východní Polynésii a je spravován státem Chile. Je vulkanického původu, několik vyhaslých vulkánů vystupuje nad zvlněný terén ostrova, většinou pokrytý travnatou plání, sem tam i jiným keřovitým porostem nebo občasnými palmami. S vulkanickým původem ostrova jsme se seznámili pohledem do 300 metrů hlubokého kráteru Rano Kau. Pro mě jako geologa to byl opravdu neobvyklý zážitek. Většina původních lesů a stromů byla již dávno vykácena původními obyvateli. Nejvyšší horou je Maunga Terevaka s výškou 507 metrů. Pobřeží je lemováno strmými útesy, v jednom se zálivů je nádherná jemně písčitá pláž Anakena, Ahu Togariky, chráněná řadou soch Moai. Když jsme tento záliv navštívili, před sochami stála místní policistka a dala se semnou do řeči. Vysvětlila mi, že každoroční vítr během bouří pohybuje pískem a minulý rok byly Moai v tomto místě skoro zcela zaváty. Kolik soch dosud zůstává pohřbeno, ani sami nevědí. Na ostrově je během celého roku mírné klima s teplotami mezi 20 až 25°C. Existenci dávné vyspělé kultury dokládají obří kamenné sochy Moai a obrázkové písmo dochované na dřevěných destičkách. Tyto sochy dnes patří k největším světovým záhadám, jelikož se dosud nepodařilo zjistit, k jakému účelu sloužily. Ostrov osídlilo polynéské obyvatelstvo již někdy v prvním tisíciletí. Pro Evropany byl ostrov objeven až v roce 1722 na velikonoční neděli Nizozemským mořeplavcem Jacobem Roggeveenem. Postupně ostrov začali prozkoumávat také Francouzi, Rusové a Američané. V roce 1862 bylo původní obyvatelstvo vyvražděno nebo odvlečeno do otroctví peruánskými nájezdníky. V roce 1888 připadl ostrov pod správu Chile. Od 19. století probíhá na ostrově archeologický průzkum a ve 20. století se začalo také s rekonstrukcí soch moai. Při té příležitosti se musím zmínit o mém hovoru a rapanuikou Lili u tajemných soch Moai u Henga Roa. Kritizovala, že všichni turisté se dívají pouze na vystavené sochy a projdou kolem bez povšimnutí obrovské hromady zpřeházených hlav a trupů moai. Toto je původní a dosud neobjevené bohatství rapanuiců a ne ty sochy restaurované a postavené na podstavec až v minulém století. Lili byla celá obsypaná bodlinami, jak procházela mezi keři a umně si je vytahovala z nohou, protože chodí bosa. Při východu ze střeženého areálu Henga Roa mě zatarasila cestu malá rapanuika s pejskem. Dala mu příkaz, aby mě ven nepustil, dokud jí něco nedám. Když pejsek neposlechl, ona sama spustila opravdový štěkot a cenila na mě své zoubky. Když jsem ji obdaroval sladkostmi, otevřela mi milostivě cestu k odchodu. Kdysi zde žilo více než 10 000 lidí. Díky nedostatku surovin přešli na kanibalismus, původní civilizace vymřela. Nová generace Polynésanů si však udržela své pevné tradice a ani evropská kolonizace je nepokořila. Rapa Nui stále žije! Na Rano Raraku jsme se setkali s mysteriózními sochami, které se jako jediné dívají na nekonečný oceán. Všechny ostatní mají pohled upřený na pevninu. Původ soch Moai zůstává stále nevyřešeným tajemstvím opředeným legendami a pověstmi. Dnes téměř celé území ostrova pokrývá národní park Rapa Nui, patřící na seznam kulturního dědictví UNESCO. Existuje několik teorií a domněnek, odkud pocházejí původní obyvatelé, co je inspirovalo ke vzniku soch a jak je navzdory jejich velikosti transportovali z kamenolomu Rano Raraku až na místo určení. Měly sochy představovat zemřelé předky nebo bohy, ke kterým se domorodý lid modlil, a nebo byly „jen“ kamennými strážci ostrova? Jak se podařilo tak obrovské kusy kamene vážící desítky tun vztyčit na kamenné podstavce? Pomáhaly jim při tom mimozemské civilizace? Vlastní postřehy O Velikonočním ostrově dnes existuje hodně literatury nejen v cizích jazycích. A nejen to, český experimentální archeolog Pavel Pavel se tak dlouho zamýšlel nad sochami Moai, až je naučil chodit a napsal o tom nádhernou knihu. Můj článek tedy nemá být odborným shrnutím dosavadních výsledků šetření a studií o záhadách ostrova, ale měl by presentovat můj osobní názor, některé postřehy zejména z pohledu geologa či ekologa. Velikonoční ostrov je do jisté míry modelovou situací celé naší planety země. Tedy jen obrazně. Ale můžeme zde nalézt určité varovné paralely, co by se mohlo s naší zemí stát v blízké budoucnosti. Představme si, že někdy mezi X až XIII stoletím se nějakým způsobem dostali na ostrov první usedlíci. Dle pověstí pocházeli z kontinentu, nebo řekněme z nějakého velkého ostrova, kterému hrozil postupný zánik, neboť se ponořoval stále hlouběji do moře. Tento proces postihuje některé ostrovy i dnes, tedy na tom není nic podivného. Ponechme stranou stálý spor, jestli první osadníci přišli z francouzské Polynésie, někde z oblasti Markézských ostrovů, nebo z oblasti Jižní Ameriky. Tomu prvnímu napovídá genetická podobnost rapanuiců s Polynésany a udržující se legendy. Druhou teorii prosazoval norský archeolog Thor Heyerdahl a tuto svoji myšlenku demonstroval slavnou plavbou na balsovém voru Kon-tiky z Peru do souostroví Tuamotu, čímž prokázal možnost takové plavby a tím i osídlení Polynésie z oblasti Jižní Ameriky. Potvrdit Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie se rozhodl český cestovatel a mořeplavec Eduard Ingriš. Po prvním neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I. musela být posádka po asi čtyřiceti dnech plavby zachráněna americkou lodí. V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II. a tímto hrdinským činem prokázal, že úspěšná plavba jeho přítele Thora Heyerdahla nebyla jen otázkou náhody. Rapanuiský archeolog Sergio Rapu ve snaze prokázat původ rapanuiců z Jižní Ameriky dává do relace podobné techniky zpracování obsidiánu a některé zemědělské praktiky, jaké používali v Peru v téže době Mochikové. Nicméně, prováděné analýzy DNA ostrovanů jasně prokazují jejich původ ze střední a východní Polynésie a tím vnášejí nový pohled do stále trvajícího sporu o původu rapanuiců. Ale to jsme jen trochu odbočili. První ostrované našli na ostrově opravdový ráj. Zemi porostlou subtropickým listnatým lesem, až 18 m vysokými palmami, keři, rákosím (totora) a kapradinami, zemi s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku. Půda byla sopečného původu, tedy velmi úrodná, palmy poskytovaly ideální kmeny na stavbu kánoí a později na transport soch, kromě jedlých ořechů a sladkého sirupu. Moře poskytovalo zejména oblíbené delfíny, které lovili s pomocí kanoí na otevřeném moři. Tedy ideální podmínky k tomu, aby nastal nebývalý demografický rozvoj, postupné rozvrstvení obyvatelstva na třídy, válečníci, kněží, sochaři, řemeslníci, rybáři, zemědělci a stavitelé. Došlo k rozdělení půdy ve vnitrozemí, v přímořské oblasti byli zejména správní a církevní orgány. Jednotlivé klany, uctívající své předky, se předstihovaly ve výstavbě soch Moai. K tomu potřebovali rapanuici hodně dřeva, které bylo nezbytné i na zakládání ohně, stavbu chatrčí a na výstavbu rybářských lodí. Rovněž byla potřebná nová půda pro zemědělskou produkci, tak lesy i vypalovali. Kolem let 1200 až 1500 dosáhla kultura Rapanui svého vrcholu a největšího rozkvětu. Koncem XV století žilo na ostrově asi 10 000 lidí, jsou však i větší odhady, až na 30 000 lidí. To byl počátek kolapsu společnosti. Ostrov byl zcela vyčerpán z hlediska možnosti poskytování přijatelných životních podmínek pro tolik obyvatel, byly vykáceny lesy, palmy, jejichž poslední spadlá semena sežraly krysy, které sem byly prvními osadníky zavlečeny, ovce neměly co spásat, ptáci a drobná zvířata byla snědena, nastala pravděpodobně i velká sucha. Z ostrova nebylo úniku. Na výstavbu lodí nebylo dřevo a i kdyby bylo, nikdo nevěděl, kde se vlastně ostrov nachází a neměli ani ponětí o námořním umění. Když nebylo co jíst, nastalo z nedostatku potravy období kanibalismu a obyvatelé se pojídali navzájem. Tato absolutní destrukce ekosystému pokračovala i v XVI. a XVII. století, takže když 5. dubna na den velikonoční v roce 1722 znovu objevil ostrov Holanďan Jakob Roggeveen a nazval ostrov Pascua de Resurrección – Velikonoční ostrov, našel na něm již jen asi 2 až 3 tisíce zdecimovaných ostrovanů, údajně převážně mužské populace. Naše země, pokud ovšem včas nerealizujeme opatření proti neřízenému demografickému růstu, pokud se budeme chovat macešsky ke kácení lesů v Amazonii a jinde, nebudeme bránit vykořisťování moře a přírody, také bude jednou zdevastována a vypleněna. Není zde snad paralela s Velikonočním ostrovem? My však snad zvládneme včas vystěhování části lidstva na jiné planety. Ostrované se odstěhovat na jiné ostrovy či na pevninu nemohli, tuto možnost bohužel promarnili a vedlo to nakonec k sebezničení. A ještě něco k sochám Moai. Jestli je pravdou, že je ostrované tesali a stavěli k uctění svých předků, nebo v úctě k bohům, to zatím nikdo neví. Písmo z nalezených dřevěných destiček dosud rozluštěno nebylo, ústní pověsti jsou různorodé. Dá se ovšem pochopit, že při počátečním blahobytu a dobrých životních podmínkách, kde příroda více méně dávala vše sama, co potřebovali k životu, s příznivými klimatickými podmínkami (průměrná roční teplota je zde 210) dostali nápad pracovat na tesání soch Moai. Být nějakým způsobem aktivní a tvůrčí je jedna z přirozených vlastností lidských bytostí. Dali jim k tomu příkaz „bohové“, kteří slíbili, že když tak budou konat, znovu se vrátí? Nebo se s vytvářením soch začalo z jiných důvodů a uplatnila se další lidská vlastnost, soutěživost? Kdo vytvoří sochu krásnější a větší? Ať to bylo jakkoliv, když jsem si prohlédl celý ostrov a poopravil si dosavadní názor o rovinatém terénu a setkal jsem se s terénem zvlněným, kamenitým, nerovným, představa, že ostrované naučili sochy chodit a kráčely na své místo celé kilometry, alespoň u mě vzala za své. Při nejmenším museli sochy přepravovat z místa, tedy z kamenolomu, jiným způsobem. Například posouváním po kládách z palem, pokud ještě nebyly zcela z ostrova vymýceny. Vlastní postavení sochy a její konečnou instalaci, připouštím, bylo možno dokončit kráčením, jak nás o tom první přesvědčil Pavel Pavel. Potom je zde ještě záhada, proč některé sochy jsou do půl pasu i více pohřbeny, tedy několik metrů jich spočívá pod zemí. Pod kamenolomem na lokalitě Rano Raraku je jich možno vidět v tomto stavu hned několik. Zde je vysvětlení zcela jednoduché – po svahu se posouvají sutě z postupně zvětrávajícího skalního masivu. Pohyb sutí jednak některé sochy vychyluje z vertikální polohy, jednak je postupně zasypávají, pohřbívají a posouvají po svahu dolů. Při velkých bouřích se dostávají do pohybu jemné písky z pláží a z jiných oblastí mořského pobřeží a rovněž přispívají k jejich pohřbívání. O tom jsem se sám přesvědčil na pláži Anakena, kde písky v roce 2012 během silné bouře některé sochy částečně zavály. Výkopové práce soukromého projektu Holanďanky Jo Anne Van Tiburgové (2011) ve spolupráci s rapanuiským umělcem Cristianem Arévalo Pakaratim potvrzují moji hypotézu o postupném zasypání spodní části těla některých soch sutěmi a prachem či pískem. Některým sochám Moai dnes ční nad povrch pouze hlavy. A na závěr ještě pohled geologa: Velikonoční ostrov je vulkanického původu a je budován převážně pyroklastickým materiálem a je tam zachováno několik vulkanických center. V zásadě je tvořen třemi sopkami: Maunga Terevaka, která tvoří největší část tělesa ostrova, Poike, tvořící východní poloostrov a Rano Kau, formující jihozápadní výběžek ostrova. Tyto tři sopky se v průběhu geologických procesů spojily lávovými proudy a daly celému ostrovu zhruba trojúhelníkový tvar. Na ostrově je dále množství menších, pobočných sopečných kuželů; jen sopka Teravaka jich má více než 100. Dva z nich, Rano Raraku a Puna Pau se v době osídlení polynéským obyvatelstvem staly významnými lomy a jejich tufy výborným materiálem pro sochy Moai. Lávové toky vytvořily na ostrově množství jeskyní, které zdevastovaným obyvatelům sloužily jako úkryt před kanibaly. Dnes jsou sopky na ostrově neaktivní. Odhaduje se, že poslední aktivita byla ukončena asi před 100 000 lety.