Nevím, kam skočit dřív, říká Miroslav Zikmund

Poděkování výboru Klubu H+Z odstupujícímu členovi Jiřímu Novotnému

PhDr. Karel Pavlištík, předseda Klubu H+Z
Výbor Klubu H+Z děkuje svému odstupujícímu členovi Jiřímu Novotnému za dlouholetou práci při organizaci činnosti klubu. Poděkování patří zejména za jeho člověčenství s nímž výrazně přispěl k ukotvení filozofie Klubu H+Z a budování sociální sítě, která ke členství v Klubu H+Z přivedla zajímavé, tvořivé a inspirativní osobnosti. V neposlední řadě pak výbor Klub H+Z děkuje za předané informace - ať už to byla osobní svědectví, vzpomínky nebo fotografie, písemné dokumenty či hmotné doklady. Věříme, že po odstoupení Jiřího Novotného z úzkého organizačního okruhu Klubu H+Z jeho podíl na činnosti nebude nijak omezen ani zúžen a bude pokračovat i nadále.

Reflex o Miroslavu Zikmundovi a Leonidu Šinkarijovovi

Reflex č. 12 otiskl na stránkách 60 až 67 rozsáhlý text o Hanzelkovi a Zikmundovi a na straně 68 text o Leonidu Šinkarijovovi. O poskytnutí práv k uveřejnění plného textu na blogu zatím vyjednávám.

K přečtení ale nabízím reakci Petra Horkého, kterou zaslal Reflexu i členům Klubu H+Z.

Mezi Čechy žijí hrdinové

1. 4. 2010, Petr Horký, Petr.horky@piranhafilm.cz; www.piranhafilm.cz
Vážená redakce Reflexu,
dovoluji si reagovat na Váš rozhovor s Miroslavem Zikmundem.
Konečně! Chci poděkovat za Vaše články „Brežněv nás zval na daču“ a „Zpráva č.4 ruskýma očima“. Už jsem měl možnost (naštěstí ojediněle) v některých článcích a diskusích v různých médiích číst názory, že Zikmund a Hanzelka se zaprodali komunistické moci, byli výkladní skříní komunismu a podobné nesmysly. Pomíjím stranou relevanci těchto autorů, kteří svá stanoviska mnohdy opírají o pokroucenou historii či o své domněnky bez ohledu na realitu. V horších případech jsem se nemohl ubránit smutnému pocitu, že autor takové kritiky svou „celoživotní pílí a odříkáním“ dosáhl toho, že „může“ veřejně kritizovat někoho, kdo něco skutečně vytvořil. Nicméně to je záležitostí svědomí každého takového autora a nechci a ani mi nepřísluší to dál soudit.
Stále mi velmi chybělo to hlavní - prostor pro dotčené osoby – Miroslava Zikmunda a před několika lety, když ještě žil, i Jiřího Hanzelku. Každý rozhovor, který byl s oběma veden, vždy stále dokola omílal stokrát opakované otázky a kolem cest do Ruska a vztahu dvojice H+Z ke komunistické moci se povídání málokdy zatočilo. Jakoby snad hrozilo, že zmizí prostor pro pomluvy.
Proto jsem velice rád, že jste ve Vašem březnovém čísle tento prostor vytvořili. Jak prosté. Zazněla pravda, věci jsou jasné a pomluvám by mohl být konec. Od této chvíle alespoň bude jasné, co je zlá slina, co je pomluva a co je skutečnost.
Mám tu čest Miroslava Zikmunda osobně znát již patnáct let a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by jakkoli kroutil realitu, lhal, upravoval skutečnost, přikrášloval se apod. Naopak vždy jsem jej viděl a zažil jak hájí pravdu, i kdyby pro něj osobně neměla být nejpříznivější – stejně jako tomu bylo před lety v Rusku, stejně jako se na stranu pravdy a zdravého rozumu přidal spolu s Jiřím Hanzelkou v roce 1968, i když je to oba stálo na dvacet let doslova celou jejich kariéru a existenci. Kdyby nesmyslné pomluvy o podpoře komunistů byly pravdivé, nemuseli by si sami zkazit podstatnou etapu svého života.
Často se dnes v novinách objevují stesky autorů, že naše země nemá skutečně hrdiny. S tím nesouhlasím. Potíž je v tom, že se k našim hrdinům nehlásíme, pomlouváme je a nenecháváme je promluvit.
Miroslav Zikmund se v rozhovoru nijak „nedělá hezčím“, nechává skutečnost aby zazněla taková jaká je. A to bohatě stačí na to, aby možným „kritikům“ vytloukl z rukou argumenty a jakoby mimochodem potvrdil, že do té nevelké skupiny našich současných hrdinů patří.

Neznámá Země

Festival poznávání a sbližování kultur ve Zlíně ve dnech 20. - 30. dubna 2010 pořádá Sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita, čili členové Klubu H+Z Miroslav Náplava a Petr Horký. S celým programem festivalu se můžete seznámit zde.
Pozornosti členů Klubu H+Z doporučuji zejména besedu ve čtvrtek 22. dubna v Alternativě - kulturním institutu Zlín v 18:00 hodin s Miroslavem Zikmundem a Rudolfem Švaříčkem o jedinečném cestopisu Past na rovníku, který překlenul nejen vzdálenost v prostoru, ale i v čase.

Festival Neznámá Země přinese jedinečnou besedu o pozadí vzniku knižní publikace Past na rovníku.

Nina Ingriš v Brně – plavba z Peru do Polynésie

2. 11. 2009, Marián K., BrNovinky & Tento Svět - na cestách světem, rozhovor Síma, text a foto Marián K.
10.000 kilometrů, 3 měsíce plavby a také málem ztraceni v nekonečných vodách Pacifiku. Taková byla první nepodařená a druhá úspěšná cesta Eduarda Ingriše a jeho posádky z Peru do Polynésie na balsovém voru. Povedlo se mu dokázat, že Peruánci skutečně do Polynésie migrovali. Eduard po sobě zanechal tunu materiálu a také několik filmů - v té době již barevných!, které sesříhali společně se svojí manželkou Ninou. On už nám je bohužel pustit nemůže. Ale Nina Ingris ano a také to ráda dělá včetně čtení poutavého komentáře z rukopisů Eduarda. Jaká byla cesta posádky voru Kantuta a Kantuta II jste se mohli přesvědčit sami v Kulturním centru Bystrc a následně v Kuřimi.
Jak samotná cesta probíhala? Zkusíme v pár bodech shrnout postřehy, které nám utkvěly v mysli.
Celý text a fotografie zde

Vily inženýrů Hanzelky a Zikmunda ve Zlíně

Slavné vily Zlínského kraje, Foibos 2008
Cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka pro sebe objevili Zlín při dokončování cestopisného filmu v ateliérech na Kudlově v roce 1951, po návratu ze své první cesty. Prorůstání krajiny městem, moderní otevřený charakter zlínské zástavby a stopy baťovského „amerického“ životního stylu je zaujaly natolik, že se rozhodli ve Zlíně usadit. Ve stejné době se pro opačný přesun – ze Zlína do Prahy – rozhodl režisér Elmar Klos. Funkcionalistickou vilu, kterou nechal začátkem třicátých let postavit jeho nevlastní otec, vládní rada Josef Januštík, první hejtman tehdy nově vzniklého Zlínského okresu, odkoupil Miroslav Zikmund zejména kvůli vzrostlé zahradě. V prostředí kudlovských ateliérů poznali oba cestovatelé také svého budoucího architekta Zdeňka Plesníka (1914–2003). Ten k přestavbě bývalé Januštíkovy vily pro M. Zikmunda přistupoval s respektem a zároveň i s jistou dávkou smělosti. Jeho zásahy směřovaly především k přímému propojení hlavního obytného prostoru se zahradou. Na západní straně domu byla nasypána terasa na opěrné zdi a dům byl tímto směrem rozšířen o jídelní kout a část kuchyně v rafinované hmotové gradaci. Zvětšen byl i dominantní rohový arkýř v jihozápadním nároží domu a stal se tak těžištěm architektonické kompozice. Smyslem změn bylo kromě splnění vysoce praktických provozních a dispozičních požadavků Miroslava Zikmunda i něco jiného – proměna ducha domu, jeho celková transformace založená na hluboké úvaze o struktuře a funkci.
Vila Jiřího Hanzelky (1920–2003) vyrostla na Nivách v sousedství vily Zikmundovy. I přes řadu shodných prvků je k ní kontrastní. Jedná se o téměř symetrickou prostorovou kompozici pyramidálně uspořádaných hmot, která svému prostředí spíše dominuje, než aby s ním splývala. Prostorové řešení domu předurčila konfigurace terénu. Vila využívá svahu pro stupňovitou dispozici se spojitým hlavním obytným prostorem, okolní terén je pomocí násypů zvlněn tak, aby umožňoval spojení interiéru domu se zahradou v několika úrovních. Na jihu přímé spojení s terénem chybí (podobně jako u obou dalších vil Z. Plesníka), místo arkýřů Zikmundovy a Liškovy vily je zde ale použit motiv inverzní – polozapuštěný balkon (lodžie), který ukončuje prostorovou kaskádu domu nad zahradou. Velkorysý obytný prostor je výškově členěn, jídelní kout se nachází o několik stupňů výše než odpočinkový, pracovní a hudební prostor. Raumplanová dispozice i klasické trojdílné členění průčelí spojuje vilu s tvorbou Adolfa Loose, řada paralel pak s francouzským průkopníkem železobetonu Augustem Perretem. Monumentální uspořádání domu bylo ale odvozeno ještě z jiného zdroje. Jiří Hanzelka byl vášnivým hráčem na varhany a dům byl mimo jiné dimenzován podle vlnových délek tónů varhan, které do jeho domu zapůjčil profesor Jiří Reinberger z Prahy. Hanzelkova rodina se do vily nastěhovala v roce 1956, ale již v roce 1958, před druhou cestou H&Z do zahraničí, přesídlila do Prahy, blíže rodičům Hanzelkovy ženy Hany. Vila byla předána československému státu s podmínkou využití pro potřeby dětí výměnou za poskytnutí prostředků na šestiletou cestu do Asie a Oceánie uskutečněnou v roce 1959 (polovina ceny domu přitom byla J. Hanzelkovi kompenzována M. Zikmundem). Nová funkce mateřské školy a později dětského rehabilitačního stacionáře přinesla řadu stavebních zásahů a přístaveb a vedla k postupnému znehodnocení Plesníkova díla.
Vice informací a fotografie zde.

Českým automobilem na všech kontinentech

17. 2. 2010, Michael Borovička, Lidé a země
První světová válka přinesla nesmírné utrpení milionům lidí, na druhé straně však ony čtyři válečné roky výrazně přispěly k technickému pokroku. Nezdokonalily se jen zbraně, ale také zařízení a stroje, které mohly lidem sloužit i v mírových dobách.
V prvním desetiletí minulého století se automobily stále ještě podobaly spíše kočárům vybaveným spalovacím motorem. Ve dvacátých letech však byly už natolik spolehlivé a výkonné, že se mohly stát také významnými pomocníky cestovatelů. Automobilové výpravy do odlehlých končin světa se začaly pořádat už ve dvacátých letech, v našich podmínkách však doznaly největšího rozmachu v letech třicátých.
Česká safari
V Africe po první světové válce působili dva čeští cestovatelé, kteří zde už v předválečném období organizovali pro zámožnou klientelu safari, tedy lovy na divokou africkou zvěř. Byli to Bedřich Machulka (1875–1954) a Richard Štorch (1877–1927), kteří se do Afriky vypravili už v listopadu 1898. Nejprve se usadili se v Tripolsku, tehdy ovládaném Osmanskou říší, a živili se obchodem s přírodninami. Na počátku 20. století se však přesunuli do Chartúmu v Súdánu, který se stal jejich základnou až do vypuknutí války. Po potlačení Mahdího povstání v letech 1898–1899 se totiž tato země stala módní loveckou destinací.
Celý text zde.

Leonid Šinkarijov a Miroslav Zikmund na zlínské radnici

3. 3. 2010, Minuty v regionu, RTA Zlín
Můžete sledovat ilustrační snímky ze závěru oficiálního přijetí Leonida Šinkarijova primátrokou města Zlína na zlínské radnici zde.