Administrátor doporučuje k četbě profilový rozhovor s Miroslavem Zikmundem z časopisu Lidé a země 9/2007, autor: Lenka Klicperová. Malou návnadu si můžete přečíst hned.
Miroslav Zikmund: O vizích konce světa, pravěku i současnosti
Máte nějakou vlastnost, kterou na sobě nesnášíte, kterou byste radši vyměnil?
Někdy mi vadí to moje věčné pedantství. Občas si říkám: kdybys dokázal trochu povolit, ušetřil bys nějaký čas! Píšu si stále poznámky, vedu si deník - v době, kdy bych už mohl třeba spát nebo lenošit.
* Umíte lenošit?
Už se mi to začíná dařit.
* Vy jste se vlastně stali průkopníky turismu, byli jste vzorem pro ostatní cestovatele. Nemáte někdy pocit viny, že právě vy jste přivedli mnoho lidí do těch nejodlehlejších koutů světa a přispěli tak k zániku kultur?
Ano, přesně tak to je. V jednom krásném fejetonu to napsal i náš přítel Ludvík Vaculík. Kdybychom prý jeli do té Afriky na velbloudech, tak by to ještě pochopil, ale autem? Ano, asi jsme nakazili dost lidí touhou po cestování a poznávání. Ale takhle kazil lidstvo už Marko Polo, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, taky Livingstone a ovšemže Emil Holub. Ten nakazil Hanzelku a Zikmunda.
* Já už se dneska setkávám i s tím, že když někdo z mých spolupracovníků objeví nějaké úžasné místo, kde ještě žijí lidé nezasaženi globalizací, má strašné dilema, jestli o tom má vůbec napsat.
To úplně chápu. Asi bych byl pro to, aby o tom napsal, ale utajil, kde to přesně je.
20. 8. 2008
Svobodný vysílač Gottwaldov
Karel Pavlištík
Z řady srpnových protestních aktivit Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda chci připomenout jednu specificky zlínskou:
Svobodný vysílač Gottwaldov, byl jsem členem jeho redakčního týmu, odvysílal do celého světa rusky, francouzsky a anglicky výzvu Miroslava Zikmunda básníkovi Jevgeniji Jevtušenkovi k protestu proti sovětské okupaci. Výzva měla velký ohlas a slyšeli ji v řadě zemí. Slyšel ji i její adresát Jevgenij Jevtušenko a v reakci na ni napsal svou poemu Tanki jedut na Pragu.
Z řady srpnových protestních aktivit Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda chci připomenout jednu specificky zlínskou:
Svobodný vysílač Gottwaldov, byl jsem členem jeho redakčního týmu, odvysílal do celého světa rusky, francouzsky a anglicky výzvu Miroslava Zikmunda básníkovi Jevgeniji Jevtušenkovi k protestu proti sovětské okupaci. Výzva měla velký ohlas a slyšeli ji v řadě zemí. Slyšel ji i její adresát Jevgenij Jevtušenko a v reakci na ni napsal svou poemu Tanki jedut na Pragu.
19. 8. 2008
Můj geologický 21. srpen v Praze
Otto Horský
Čtyřicáté výročí okupace Československa mě nenechává chladným a vybízí k malému zamyšlení. Hlavně proto, že jsem se náhodou stal přímým svědkem těchto událostí v místě hlavního děje, tedy v Praze. A také proto, že jsem byl začátkem roku 2008 přijat za člena prestižního Klubu H+Z, občanského sdružení pro využití odkazu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, dvou nejvýznamnějších československých cestovatelů minulého století a také dvou občanů, kteří se otevřeně postavili za reformní snahy pro vybudování demokraticky a ekonomicky fungující společnosti a proti vstupu sovětských vojsk a spřátelených armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna roku 1968.
Jiří Hanzelka a Pavel Kohout čtou v televizi Poselství občanů Československa předsednictvu ÚV KSČ k zachování pevných a tvrdých postojů při jednáních se sovětským vedením. Jejich prohlášení mělo ohlas po celé zemi a údajně ho podepsal téměř milión lidí.
Čtyřicáté výročí okupace Československa mě nenechává chladným a vybízí k malému zamyšlení. Hlavně proto, že jsem se náhodou stal přímým svědkem těchto událostí v místě hlavního děje, tedy v Praze. A také proto, že jsem byl začátkem roku 2008 přijat za člena prestižního Klubu H+Z, občanského sdružení pro využití odkazu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, dvou nejvýznamnějších československých cestovatelů minulého století a také dvou občanů, kteří se otevřeně postavili za reformní snahy pro vybudování demokraticky a ekonomicky fungující společnosti a proti vstupu sovětských vojsk a spřátelených armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna roku 1968.
Jiří Hanzelka a Pavel Kohout čtou v televizi Poselství občanů Československa předsednictvu ÚV KSČ k zachování pevných a tvrdých postojů při jednáních se sovětským vedením. Jejich prohlášení mělo ohlas po celé zemi a údajně ho podepsal téměř milión lidí.Jako inženýrský geolog jsem se měl zúčastnit v roce 1968, v srpnu, 23. Mezinárodního geologického kongresu v Praze. Pro Československo to byla velmi prestižní záležitost a vysoké ocenění úrovně československé geologie jako takové, neboť o pořádání světového kongresu se bojuje stejně jako o účast na olympiádě a jako olympiáda se koná jen jednou za čtyři roky.
Moje účast na kongresu byla žádoucí i proto, že na něm měla být založena (a také byla) Mezinárodní asociace inženýrské geologie, IAEG. Bylo jaksi samozřejmostí, že do jejího čela byl postaven zakladatel československé, ale také světové inženýrské geologie jako samostatného oboru, akademik Quido Záruba.
Do Prahy jsem se vypravil 20. srpna posledním večerním letadlem z Ostravy. Udělal jsem si ještě malou procházku Václavským náměstím a některými ulicemi Prahy. Asi kolem desáté večer jsem se dostavil do Střešovic ke svému příteli, u nějž jsem měl být byl po dobu konání kongresu ubytován. Probudil mě kolem čtvrté hodiny ranní a s vyděšeným výrazem ve tváři mi sdělil neuvěřitelnou zprávu: „Vojska pěti stran Varšavské smlouvy překročila hranice naší republiky a obsazují nás. Zúčastnit se této akce odmítli pouze Jugoslávci a Rumuni“.
Nevěřil jsem, zdálo se mi to nanejvýš absurdní a nepravděpodobné. Byly sice varovné signály, týkající se i našeho mezinárodního kongresu, neboť zaznívaly hlasy z různých posledních setkání členů Varšavské smlouvy proti jeho konání. Ale takové porušení mezinárodních práv se mi zdálo naprosto nemožné. Můj přítel mi tedy pustil rádio. Vysílala právě rádio stanice Vltava, hlásající sovětskou propagandu a ospravedlnění zásahu proti „kontrarevoluci“. Teprve později jsme chytili i vysílání regulérní stanice, sdělující poslední zprávy z vývoje událostí.
První oficiální sdělení o vstupu vojsk Varšavské smlouvy sdělil ministr národní obrany Martin Dzúr předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi již ve 23:40. A potom následovala jedna zpráva za druhou. Ještě v noci telefonoval Zdeněk Mlynář přímo do rozhlasu Provolání ke všemu lidu Československa, jenže záhy jeho hlas umlkl, neboť ředitel Ústřední správy spojů Karel Hofmann dal pokyn vypnout rozhlas v obvyklou dobu. Mezitím již přistávala na Ruzyňském letišti čtyřmotorová těžká letadla Antonov s vojenskou technikou, a to bez jakéhokoliv ohlášení a povolení. Cesta z letiště do Prahy byla zaplněna kolonami sovětských tanků a obrněných transportérů. Hluk letadel a těžké techniky otřásal celou Prahou. Teprve v pozdějším vysílání rozhlasu jsme vyslechli výzvu k občanům, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, neboť celá akce je popřením základních norem mezinárodního práva a odpor by vyvolal jedině velké krveprolití.
Kolem sedmé hodiny ranní jsem se ze Střešovic vypravil pěšky do Dejvic na náměstí Velké říjnové revoluce, kde se v budově Českého vysokého učení technického (ČVUT) konal mezinárodní geologický kongres. Na moje pozvání na něj přijel i profesor geologie Barcelonské univerzity Alfredo San Miguel Arribas. V roce 1967 mě pozval do Barcelony na měsíční stáž a moje pozvání bylo tedy i poděkováním. Již předem jsme se domluvili, že se sejdeme v předsálí budovy při registraci kolem deváté hodiny 21. srpna. Po cestě do Dejvic jsem potkal několik jedoucích tanků mířících do středu Prahy. Seděli na nich tupě zírající vojáci fyziognomie připomínající spíše pastevce z asijských stepí. Když se jeden z tanků na chvíli zastavil, přistoupil jsem k jednomu z nich a ptal jsem se ho, co dělají v Praze, v Československu, ve spřátelené zemi. Na to mi dal velice suverénní odpověď: „Nedávejte mi mylné informace. Jsme v Německu. Vypukla třetí světová válka“. A nehodlal se mnou dále o této jeho „pravdě“ diskutovat.
Profesor San Miguel mě již očekával před budovou. Měl sbalené kufry a byl netrpělivý, aby mě nepropásl. Za chvíli odváželi některé účastníky kongresu do Vídně a on byl vybrán mezi ty první. Tak jsem se na setkání s ním těšil, tolik jsem mu dlužil za jeho pohostinství ve Španělsku a naše „šťastné setkání“ bylo odsouzeno na pouhých 15 vzrušených minut. Během nich mi stačil vysvětlit svůj pohled na současný rozdělený svět a dal mi odpověď na moji jasně formulovanou otázku: „Co si pane profesore myslíte, jako cizinec znalý světa, že bychom jako národ měli dělat v této pro nás tak těžké a choulostivé situaci?“
Kolem sedmé hodiny ranní jsem se ze Střešovic vypravil pěšky do Dejvic na náměstí Velké říjnové revoluce, kde se v budově Českého vysokého učení technického (ČVUT) konal mezinárodní geologický kongres. Na moje pozvání na něj přijel i profesor geologie Barcelonské univerzity Alfredo San Miguel Arribas. V roce 1967 mě pozval do Barcelony na měsíční stáž a moje pozvání bylo tedy i poděkováním. Již předem jsme se domluvili, že se sejdeme v předsálí budovy při registraci kolem deváté hodiny 21. srpna. Po cestě do Dejvic jsem potkal několik jedoucích tanků mířících do středu Prahy. Seděli na nich tupě zírající vojáci fyziognomie připomínající spíše pastevce z asijských stepí. Když se jeden z tanků na chvíli zastavil, přistoupil jsem k jednomu z nich a ptal jsem se ho, co dělají v Praze, v Československu, ve spřátelené zemi. Na to mi dal velice suverénní odpověď: „Nedávejte mi mylné informace. Jsme v Německu. Vypukla třetí světová válka“. A nehodlal se mnou dále o této jeho „pravdě“ diskutovat.
Profesor San Miguel mě již očekával před budovou. Měl sbalené kufry a byl netrpělivý, aby mě nepropásl. Za chvíli odváželi některé účastníky kongresu do Vídně a on byl vybrán mezi ty první. Tak jsem se na setkání s ním těšil, tolik jsem mu dlužil za jeho pohostinství ve Španělsku a naše „šťastné setkání“ bylo odsouzeno na pouhých 15 vzrušených minut. Během nich mi stačil vysvětlit svůj pohled na současný rozdělený svět a dal mi odpověď na moji jasně formulovanou otázku: „Co si pane profesore myslíte, jako cizinec znalý světa, že bychom jako národ měli dělat v této pro nás tak těžké a choulostivé situaci?“
Na to mi odpověděl: „Zachovejte klid a rozvahu, vyvarujte se krveprolití. Světové mocnosti si rozdělily sféry budoucího vlivu v Jaltě, ještě před skončením druhé světové války, a s tím se zatím nic nedá dělat. U nás mají vojenské základny Američané, vy spadáte do oblasti sovětské sféry vlivu. Čas všechno srovná. Tato situace rozděleného světa zde nebude navěky. Demokracie nakonec zvítězí.“
Poté byl odvezen do Vídně a trvalo několik dalších roků, než jsem jej mohl znovu pozvat do Československa.
Opakovat všechny již známé skutečnosti by bylo zbytečné. Je faktem, že i účastníci geologického kongresu vydali různá prohlášení proti okupaci, všichni se ozdobili československými trikolórami a kulatými odznaky kongresu. Polští geologové se velmi styděli, že k okupaci se přidala i polská vojska a zřejmě ani Maďarům to nebylo lhostejné. Dokonce i přítomný kubánský geolog odsoudil okupaci. Tak neblaze skončila „olympiáda“ geologů, 23. Mezinárodní geologický kongres.
Co jsem chtěl říci o mé náhodné účasti na událostech 21. srpna přímo v Praze, jsem vyčerpal. Vše ostatní je známo a bylo již tisíckrát řečeno. Na tomto místě bych ale chtěl vyjádřit obdiv a uznání inženýrům Hanzelkovi a Zikmundovi za jejich nebojácné postoje v letech revolučního kvasu a po okupaci. Až do roku 1971 se oba cestovatelé těšili velké popularitě. Za výraznou angažovanost v demokratizačním hnutí v letech 1968 - 1969 však byli oba později diskriminováni. Bylo zastaveno vydávání jejich knih, promítání filmů a byli zcela vyřazeni z oficiálního kulturního a politického dění. Jiří Hanzelka měl za normalizace potíže sehnat zaměstnání. Později patřil k prvním signatářům dokumentu Charta 77. Po podpisu tohoto dokumentu pracoval až do roku 1989 jako dělník. Zvláštní zpráva obou cestovatelů o Sovětském svazu, a zejména její 4. část určená Leonidovi Iljičovi Brežněvovi, která upozorňovala na vady jejich ekonomického a sociálního systému a vyzývala k nápravě, byla prohlášena za nejhrubší antisovětský pamflet. A tím byl osud obou neohrožených cestovatelů světového jména na dlouhé roky normalizace zpečetěn.
Opakovat všechny již známé skutečnosti by bylo zbytečné. Je faktem, že i účastníci geologického kongresu vydali různá prohlášení proti okupaci, všichni se ozdobili československými trikolórami a kulatými odznaky kongresu. Polští geologové se velmi styděli, že k okupaci se přidala i polská vojska a zřejmě ani Maďarům to nebylo lhostejné. Dokonce i přítomný kubánský geolog odsoudil okupaci. Tak neblaze skončila „olympiáda“ geologů, 23. Mezinárodní geologický kongres.
Co jsem chtěl říci o mé náhodné účasti na událostech 21. srpna přímo v Praze, jsem vyčerpal. Vše ostatní je známo a bylo již tisíckrát řečeno. Na tomto místě bych ale chtěl vyjádřit obdiv a uznání inženýrům Hanzelkovi a Zikmundovi za jejich nebojácné postoje v letech revolučního kvasu a po okupaci. Až do roku 1971 se oba cestovatelé těšili velké popularitě. Za výraznou angažovanost v demokratizačním hnutí v letech 1968 - 1969 však byli oba později diskriminováni. Bylo zastaveno vydávání jejich knih, promítání filmů a byli zcela vyřazeni z oficiálního kulturního a politického dění. Jiří Hanzelka měl za normalizace potíže sehnat zaměstnání. Později patřil k prvním signatářům dokumentu Charta 77. Po podpisu tohoto dokumentu pracoval až do roku 1989 jako dělník. Zvláštní zpráva obou cestovatelů o Sovětském svazu, a zejména její 4. část určená Leonidovi Iljičovi Brežněvovi, která upozorňovala na vady jejich ekonomického a sociálního systému a vyzývala k nápravě, byla prohlášena za nejhrubší antisovětský pamflet. A tím byl osud obou neohrožených cestovatelů světového jména na dlouhé roky normalizace zpečetěn.
4. 8. 2008
Co jsme viděli na svých cestách a ostatní přešli
Fotoamatéři i fotoprofesionálové-cestovatelé, pozor! Muzeum jihovýchodní Moravy vyhlásilo V. ročník fotografické soutěže „Co jsme viděli na svých cestách a ostatní přešli“. Do 30. 12. 2008 mohou na adresu muzea zasílat své fotoúlovky junioři do 17 let (I. katagorie) a všichni ostatní (II. kategorie). Všechny práce musejí být označené místem a datem vzniku snímku a údaji o autorovi. Fotografie je nutné přihlásit na jednotném formuláři, který je ke stažení na stránkách Muzea jihovýchodní Moravy.
V tomto roce se utkají fotografové v tématech:
· člověk a země,
· člověk, jeho život a činnost,
· krajina,
· architektura země,
· příroda, fauna i flóra,
· folklór, lidové tradice a zvyky,
· žánrové snímky.
Závazná forma jednotlivého soutěžního snímku: maximálně od jednoho autora 10 fotografií, černobílá fotografie formátu 24 x 30 a 30 x 40 cm, barevná fotografie formátu 20 x 30 cm.
Závazná forma soutěžního fotoseriálu: maximálně od jednoho autora 3 seriály (4 až 7 na sebe scénicky nebo dějově navazujících fotografií), černobílá fotografie formátu 24 x 30 a 30 x 40 cm, barevná fotografie formátu 20 x 30 cm.
Závazná forma jednotlivé digitální fotografie – maximálně od jednoho autora 10 digitálních fotografií, na fotografickém papíru, ve fotokvalitě, rozměr 20 x 30 cm.
Závazná forma seriálu digitálních fotografií – maximálně od jednoho autora 3 seriály, (4 až 7 na sebe scénicky nebo dějově navazujících digitálních fotografií), na fotografickém papíru, ve fotokvalitě, rozměr 20 x 30 cm.
Odborná porota může udělit samostatně ve skupině dětí a dospělých první až třetí cenu a čestné uznání.
Hlavní cenu udělí porota bez rozdílu kategorie. Hlavní cenu věnuje sponzor soutěže Fotografia Zlín, s.r.o.
Udělené ceny budou dotovány věcnými odměnami.
Výstavu oceněných a vybraných prací si zájemci mohou prohlédnout ve výstavních prostorách Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně v dubnu 2009. V rámci výstavy budou také slavnostně odbornou porotou vyhlášeny výsledky.
V tomto roce se utkají fotografové v tématech:
· člověk a země,
· člověk, jeho život a činnost,
· krajina,
· architektura země,
· příroda, fauna i flóra,
· folklór, lidové tradice a zvyky,
· žánrové snímky.
Závazná forma jednotlivého soutěžního snímku: maximálně od jednoho autora 10 fotografií, černobílá fotografie formátu 24 x 30 a 30 x 40 cm, barevná fotografie formátu 20 x 30 cm.
Závazná forma soutěžního fotoseriálu: maximálně od jednoho autora 3 seriály (4 až 7 na sebe scénicky nebo dějově navazujících fotografií), černobílá fotografie formátu 24 x 30 a 30 x 40 cm, barevná fotografie formátu 20 x 30 cm.
Závazná forma jednotlivé digitální fotografie – maximálně od jednoho autora 10 digitálních fotografií, na fotografickém papíru, ve fotokvalitě, rozměr 20 x 30 cm.
Závazná forma seriálu digitálních fotografií – maximálně od jednoho autora 3 seriály, (4 až 7 na sebe scénicky nebo dějově navazujících digitálních fotografií), na fotografickém papíru, ve fotokvalitě, rozměr 20 x 30 cm.
Odborná porota může udělit samostatně ve skupině dětí a dospělých první až třetí cenu a čestné uznání.
Hlavní cenu udělí porota bez rozdílu kategorie. Hlavní cenu věnuje sponzor soutěže Fotografia Zlín, s.r.o.
Udělené ceny budou dotovány věcnými odměnami.
Výstavu oceněných a vybraných prací si zájemci mohou prohlédnout ve výstavních prostorách Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně v dubnu 2009. V rámci výstavy budou také slavnostně odbornou porotou vyhlášeny výsledky.
26. 6. 2008
Hlasování vrátí tři historické Tatrovky do výroby
Kopřivnická Tatra vyhlásila anketu o nejoblíběnější retro vůz. "Ač obvyklý ignorant podobných anket, jako obdivovatel cestovatelského dua Jiří Hanzelka - Miroslav Zikmund a jejich T87, hlasuji pro návrat tohoto vozu na naše silnice," vyzývá člen Klubu H+Z Miroslav Náplava všechny klubisty a jejich široké okolí k účasti na hlasování.
Tatra T87
FOTO: TATRA
Anketu včera odstartoval server Aktuálně.cz, výběr potrvá do konce srpna a hlasovat je možné pro jeden z deseti typů osobních vozů: T57 a jeho varianta T57a, T75, V570, T70, T87 proslavená cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, T90, T97, Tatraplan T600 a T603.
Na základě výsledků hlasování bude vytvořena studie nákladů výroby dvou nebo tří vozů, které by na současných podvozcích světových výrobců automobilů nesly retrokarosérie Tatra. "Za dva roky si je milovníci retro mohou koupit," uvedl generální ředitel automobilky Ronald Adams.
Elektronicky můžete hlasovat ze stránek Regionálního muzea v Kopřivnici, o. p. s. ze sekce Technického muzea Tatra, z oficiálních stránek Tatra, a. s. a zde. Silnější povahy si mohou projít i diskusní fórum na Aktuálně.cz.
Automobilka Tatra oslavila vloni 1. září 110. výročí od okamžiku, kdy z jejích dílen vyjel první vyrobený automobil - legendární Präsident.
Tatra T87 se vyráběla v letech 1936 - 1950. Z dílen Tatry vyjelo 3.023 ks, osmdesátsedmička se celosvětově proslavila zejména cestami Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, kteří v seriovém, neupraveném voze T87 procestovali Afriku a Latinskou Ameriku.
Tatra T87FOTO: TATRA
Anketu včera odstartoval server Aktuálně.cz, výběr potrvá do konce srpna a hlasovat je možné pro jeden z deseti typů osobních vozů: T57 a jeho varianta T57a, T75, V570, T70, T87 proslavená cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, T90, T97, Tatraplan T600 a T603.
Na základě výsledků hlasování bude vytvořena studie nákladů výroby dvou nebo tří vozů, které by na současných podvozcích světových výrobců automobilů nesly retrokarosérie Tatra. "Za dva roky si je milovníci retro mohou koupit," uvedl generální ředitel automobilky Ronald Adams.
Elektronicky můžete hlasovat ze stránek Regionálního muzea v Kopřivnici, o. p. s. ze sekce Technického muzea Tatra, z oficiálních stránek Tatra, a. s. a zde. Silnější povahy si mohou projít i diskusní fórum na Aktuálně.cz.
Automobilka Tatra oslavila vloni 1. září 110. výročí od okamžiku, kdy z jejích dílen vyjel první vyrobený automobil - legendární Präsident.
Tatra T87 se vyráběla v letech 1936 - 1950. Z dílen Tatry vyjelo 3.023 ks, osmdesátsedmička se celosvětově proslavila zejména cestami Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, kteří v seriovém, neupraveném voze T87 procestovali Afriku a Latinskou Ameriku.
21. 6. 2008
Filmy H+Z a jejich diváci
Pavel Skopal: Na cestu kolem světa nebo na výlet do Krče? - Recepce filmových cestopisů Hanzelky a Zikmunda v 50. letech, Iluminace 1/2008, str. 85-125.
Tento text nabízí dějiny recepce cestopisných dokumentů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda: Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952), Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře (1953) a Z Argentiny do Mexika (1954) – a to ve více méně synchronní perspektivě, zaměřené na dobu jejich uvedení do kin. Tyto filmy jsou pro výzkum recepce mimořádně zajímavé z několika důvodů. První a nejdůležitější z nich je ojedinělá popularita cestovatelské dvojice v Československu od konce 40. let a mimořádně vysoká návštěvnost, které jejich snímky dosáhly – přestože byly sestříhané ze záběrů natáčených vesměs na 16 mm kameru a teprve dodatečně ozvučené komentářem a hudebním doprovodem. Afrika I. dosáhla od premiéry v červnu 1953 do konce roku návštěvnosti 1,585.000 diváků. Druhou část filmu z cesty Afrikou jen za období od premiéry v říjnu do konce roku 1953 vidělo 776.000 diváků. Podle statistik s daty do roku 1970 dosáhly obě části souhrnnou návštěvnost 3,586.000 diváků, Z Argentiny do Mexika vidělo podle stejné statistiky 1,479.000 diváků (premiéra v říjnu 1954). Kromě toho zhlédlo dalších 107.000 diváků pásmo tvořené krátkými dokumentárními filmy Hanzelky a Zikmunda, uváděné od listopadu 1953. Afrika I. byla v roce uvedení čtvrtým nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech (nejvíce diváků – 1,809.000 – vidělo Haškovy povídky ze starého mocnářství).
…
(Téma) umožňuje využít pro výzkum mimořádně zajímavé prameny, které zůstaly zachovány především díky pečlivému shromažďování a archivování různorodých materiálů Miroslavem Zikmundem. Oba cestovatelé předali v roce 1995 svoje soukromé archivy Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně (vznikl zde archiv H+Z). Díky tomu je možné sledovat historii uvádění a recepce filmů Hanzelky a Zikmunda nejen prostřednictvím dobového tisku, ale také prostřednictvím dopisů, které posílali Hanzelkovi a Zikmundovi jejich obdivovatelé i odpůrci.
…
Kromě těchto dopisů jsou v Archivu H+Z uložena také hlášení, podávaná vedoucími kin Správě kinofikace o reakcích diváků při uvádění filmu Afrika II.
…
Poté se soustředíme na prezentaci snímků v dobovém tisku a ukážeme, jaké rejstříky preferovaného čtení byly publiku nabízeny – zaměřovaly se především na zdůraznění edukační hodnoty a kritiky kolonialismu západních velmocí s omezeným a podmínečným přiznáním zábavní hodnoty.
…
Jestliže jednou z příčin popularity H+Z byla jistě dobrodružnost a exotičnost jejich cestovatelského podniku v poválečném a poté poúnorovém období, její podmínkou bylo jednak nejprve tolerování a poté přímá podpora ze strany komunistického režimu, jednak ohromující produktivita cestovatelů: ti zásobovali tisk (zejména Svět práce a Svět motorů) a rozhlas množstvím reportáží během cesty i po ní (celkem napsali z první cesty 293 novinových a 702 rozhlasových reportáží), po návratu začali pracovat na cestopisných knihách a z dovezeného filmového materiálu vzniklo v gottwaldovském Studiu populárně-vědeckého a naučného filmu 10 krátkometrážních a 3 celovečerní filmy.
…
Při druhé cestě Hanzelky a Zikmunda, která směřovala do Asie (22. dubna 1959 – 11. listopadu 1964), se tento koncept (vytvářet neustálý kontakt s diváky) snažil ještě důsledněji realizovat režisér Jaroslav Novotný pomocí televize.
...
Oba díly Afriky byly uvedeny do kin v roce 1953 (pražská premiéra 12. června, resp. 23. října), Z Argentiny do Mexika v následujícím roce (15. října). Slavnostní premiéra prvního filmu se ovšem odehrála v gottwaldovském Velkém kině 5. června, oficiální ráz a statut významné kulturně-politické události dodal premiéře předseda Krajského akčního výboru Národní fronty.
…
Historii recepce filmů Hanzelky a Zikmunda z jejich první cesty je možné – ve víceméně synchronní perspektivě soustředěné na období krátce po uvedení do kin – chápat jako dějiny soupeření o jejich význam. V něm na jedné straně stojí škála zábavních hodnot přisuzovaných filmům velkou částí diváků, na straně druhé pak preferované čtení filmů jako kritiky imperialismu, podporované v rovině samotného filmového textu především pomocí základní figury kontrastu a posilované takou soudobým tiskem. Kontrast byl nejen výsledkem uplatnění norem „nového“ reportážního filmu, ale především běžným rétorickým nástrojem žurnalistického diskursu, a články v tisku mu dodávaly status přirozenosti a nevyhnutelnosti při „pravdivém“vidění světa.
…
Novinové články vsazovaly filmu Hanzelky a Zikmunda do rámce několika diskursivních sfér, mezi nimi jednoznačně převažovala kritika kolonialismu a imperialismu. V daném kontextu je pro nás zajímavé především to, jakým způsobem preferované významy konstruované dobovým tiskem současně sloužily k rámování, marginalizaci nebo potlačení zábavní hodnoty oněch snímků.
…
Dostupné materiály umožnily postihnou tři hlavní recepční rejstříky:
1. Prožitek napětí, založený na narativizaci dokumentárního filmu – její fungování bylo podporováno také intertextuálními znalostmi reportáží a knih. Analýza samotných filmů ukazuje jejich fragmentárnost, která postupně rostla a oslabovala možnost narativizace. Výzkum produkčního pozadí naznačil, co k této fragmentarizaci vedlo a do jaké míry filmy procházely různým institučním rámcem. A přestože samotné celovečerní filmy nakonec opustily sféru školní instituce, edukační hodnota byla i nadále v diskursu filmové kritiky zdůrazňována jako jedna z nejdůležitějších. Do textu samotného i do přilehlého diskursu je tak vepsána ústřední linie napětí a soupeření o význam a hodnotu těchto filmů – je to soupeření o zábavní, resp. vzdělávací funkci.
2. Zkušenost filmu jako prostředku „virtuálního cestování“. Tento rejstřík, jakkoli běžný, byl v konkrétní historické situaci posilován nemožností reálného cestování a frustrací, vyplývající z hospodářské bídy a velmi omezené možnosti zbožní konzumace. Žurnalistický diskurs jej zcela pomíjel a prostor pro jeho uplatnění byl omezován rámováním cesty H+Z tématy kritiky kolonialismu a náročných příprav a těžké práce.
3. Vnímání filmu jako vizuální atrakce. Tento modus je nejsilněji přítomný v konkrétních reakcích diváků a ani kritický diskurs jej zcela nevylučoval, snažil se jej ovšem oslabit. Fragmentární struktura filmu jej přitom podporuje – i v tomto případě je už ve filmech samotných vepsáno napětí mezi důrazem na edukační a ideologickou rétoriku většiny sekvencí a vizuální atraktivitou těch několika, které diváci opakovaně uváděli jako nejzajímavější.
Všechny tři rejstříky se nejen do jisté míry vzájemně překrývají, ale současně také poukazují na obecnější, byť ve své mnohovýznamovosti problematický koncept role populární kultury: eskapismus … možnost uvažovat o eskapismu jako o hledání utopické realizace potřeb, které společnost nenaplňuje, skrze zábavní formy … Zdá se, že (filmy H+Z) poskytly divákům příležitost uplatnit recepční rejstříky, které napomáhaly uspokojovat jinde jen obtížně naplnitelné touhy. Škála těchto recepčních modů je o to pozoruhodnější, že ji nabízely černobílé dokumentární snímky s postsynchronním zvukem – pokud se nám tedy podařilo přesvědčivě určit typ potěšení, které filmy H+Z vyšvihly na přední místa v návštěvnosti, mohou zásadním způsobem poukazovat na důležitou charakteristiku vztahu diváka a filmové kultury v tehdejším Československu.
Výňatek z rozsáhlé studie byl zveřejněn po autorizaci a se souhlasem autora, na poznámky a reakce se autor těší na adrese: skopal@phil.muni.cz
Tento text nabízí dějiny recepce cestopisných dokumentů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda: Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952), Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře (1953) a Z Argentiny do Mexika (1954) – a to ve více méně synchronní perspektivě, zaměřené na dobu jejich uvedení do kin. Tyto filmy jsou pro výzkum recepce mimořádně zajímavé z několika důvodů. První a nejdůležitější z nich je ojedinělá popularita cestovatelské dvojice v Československu od konce 40. let a mimořádně vysoká návštěvnost, které jejich snímky dosáhly – přestože byly sestříhané ze záběrů natáčených vesměs na 16 mm kameru a teprve dodatečně ozvučené komentářem a hudebním doprovodem. Afrika I. dosáhla od premiéry v červnu 1953 do konce roku návštěvnosti 1,585.000 diváků. Druhou část filmu z cesty Afrikou jen za období od premiéry v říjnu do konce roku 1953 vidělo 776.000 diváků. Podle statistik s daty do roku 1970 dosáhly obě části souhrnnou návštěvnost 3,586.000 diváků, Z Argentiny do Mexika vidělo podle stejné statistiky 1,479.000 diváků (premiéra v říjnu 1954). Kromě toho zhlédlo dalších 107.000 diváků pásmo tvořené krátkými dokumentárními filmy Hanzelky a Zikmunda, uváděné od listopadu 1953. Afrika I. byla v roce uvedení čtvrtým nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech (nejvíce diváků – 1,809.000 – vidělo Haškovy povídky ze starého mocnářství).
…
(Téma) umožňuje využít pro výzkum mimořádně zajímavé prameny, které zůstaly zachovány především díky pečlivému shromažďování a archivování různorodých materiálů Miroslavem Zikmundem. Oba cestovatelé předali v roce 1995 svoje soukromé archivy Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně (vznikl zde archiv H+Z). Díky tomu je možné sledovat historii uvádění a recepce filmů Hanzelky a Zikmunda nejen prostřednictvím dobového tisku, ale také prostřednictvím dopisů, které posílali Hanzelkovi a Zikmundovi jejich obdivovatelé i odpůrci.
…
Kromě těchto dopisů jsou v Archivu H+Z uložena také hlášení, podávaná vedoucími kin Správě kinofikace o reakcích diváků při uvádění filmu Afrika II.
…
Poté se soustředíme na prezentaci snímků v dobovém tisku a ukážeme, jaké rejstříky preferovaného čtení byly publiku nabízeny – zaměřovaly se především na zdůraznění edukační hodnoty a kritiky kolonialismu západních velmocí s omezeným a podmínečným přiznáním zábavní hodnoty.
…
Jestliže jednou z příčin popularity H+Z byla jistě dobrodružnost a exotičnost jejich cestovatelského podniku v poválečném a poté poúnorovém období, její podmínkou bylo jednak nejprve tolerování a poté přímá podpora ze strany komunistického režimu, jednak ohromující produktivita cestovatelů: ti zásobovali tisk (zejména Svět práce a Svět motorů) a rozhlas množstvím reportáží během cesty i po ní (celkem napsali z první cesty 293 novinových a 702 rozhlasových reportáží), po návratu začali pracovat na cestopisných knihách a z dovezeného filmového materiálu vzniklo v gottwaldovském Studiu populárně-vědeckého a naučného filmu 10 krátkometrážních a 3 celovečerní filmy.
…
Při druhé cestě Hanzelky a Zikmunda, která směřovala do Asie (22. dubna 1959 – 11. listopadu 1964), se tento koncept (vytvářet neustálý kontakt s diváky) snažil ještě důsledněji realizovat režisér Jaroslav Novotný pomocí televize.
...
Oba díly Afriky byly uvedeny do kin v roce 1953 (pražská premiéra 12. června, resp. 23. října), Z Argentiny do Mexika v následujícím roce (15. října). Slavnostní premiéra prvního filmu se ovšem odehrála v gottwaldovském Velkém kině 5. června, oficiální ráz a statut významné kulturně-politické události dodal premiéře předseda Krajského akčního výboru Národní fronty.
…
Historii recepce filmů Hanzelky a Zikmunda z jejich první cesty je možné – ve víceméně synchronní perspektivě soustředěné na období krátce po uvedení do kin – chápat jako dějiny soupeření o jejich význam. V něm na jedné straně stojí škála zábavních hodnot přisuzovaných filmům velkou částí diváků, na straně druhé pak preferované čtení filmů jako kritiky imperialismu, podporované v rovině samotného filmového textu především pomocí základní figury kontrastu a posilované takou soudobým tiskem. Kontrast byl nejen výsledkem uplatnění norem „nového“ reportážního filmu, ale především běžným rétorickým nástrojem žurnalistického diskursu, a články v tisku mu dodávaly status přirozenosti a nevyhnutelnosti při „pravdivém“vidění světa.
…
Novinové články vsazovaly filmu Hanzelky a Zikmunda do rámce několika diskursivních sfér, mezi nimi jednoznačně převažovala kritika kolonialismu a imperialismu. V daném kontextu je pro nás zajímavé především to, jakým způsobem preferované významy konstruované dobovým tiskem současně sloužily k rámování, marginalizaci nebo potlačení zábavní hodnoty oněch snímků.
…
Dostupné materiály umožnily postihnou tři hlavní recepční rejstříky:
1. Prožitek napětí, založený na narativizaci dokumentárního filmu – její fungování bylo podporováno také intertextuálními znalostmi reportáží a knih. Analýza samotných filmů ukazuje jejich fragmentárnost, která postupně rostla a oslabovala možnost narativizace. Výzkum produkčního pozadí naznačil, co k této fragmentarizaci vedlo a do jaké míry filmy procházely různým institučním rámcem. A přestože samotné celovečerní filmy nakonec opustily sféru školní instituce, edukační hodnota byla i nadále v diskursu filmové kritiky zdůrazňována jako jedna z nejdůležitějších. Do textu samotného i do přilehlého diskursu je tak vepsána ústřední linie napětí a soupeření o význam a hodnotu těchto filmů – je to soupeření o zábavní, resp. vzdělávací funkci.
2. Zkušenost filmu jako prostředku „virtuálního cestování“. Tento rejstřík, jakkoli běžný, byl v konkrétní historické situaci posilován nemožností reálného cestování a frustrací, vyplývající z hospodářské bídy a velmi omezené možnosti zbožní konzumace. Žurnalistický diskurs jej zcela pomíjel a prostor pro jeho uplatnění byl omezován rámováním cesty H+Z tématy kritiky kolonialismu a náročných příprav a těžké práce.
3. Vnímání filmu jako vizuální atrakce. Tento modus je nejsilněji přítomný v konkrétních reakcích diváků a ani kritický diskurs jej zcela nevylučoval, snažil se jej ovšem oslabit. Fragmentární struktura filmu jej přitom podporuje – i v tomto případě je už ve filmech samotných vepsáno napětí mezi důrazem na edukační a ideologickou rétoriku většiny sekvencí a vizuální atraktivitou těch několika, které diváci opakovaně uváděli jako nejzajímavější.
Všechny tři rejstříky se nejen do jisté míry vzájemně překrývají, ale současně také poukazují na obecnější, byť ve své mnohovýznamovosti problematický koncept role populární kultury: eskapismus … možnost uvažovat o eskapismu jako o hledání utopické realizace potřeb, které společnost nenaplňuje, skrze zábavní formy … Zdá se, že (filmy H+Z) poskytly divákům příležitost uplatnit recepční rejstříky, které napomáhaly uspokojovat jinde jen obtížně naplnitelné touhy. Škála těchto recepčních modů je o to pozoruhodnější, že ji nabízely černobílé dokumentární snímky s postsynchronním zvukem – pokud se nám tedy podařilo přesvědčivě určit typ potěšení, které filmy H+Z vyšvihly na přední místa v návštěvnosti, mohou zásadním způsobem poukazovat na důležitou charakteristiku vztahu diváka a filmové kultury v tehdejším Československu.
Výňatek z rozsáhlé studie byl zveřejněn po autorizaci a se souhlasem autora, na poznámky a reakce se autor těší na adrese: skopal@phil.muni.cz
22. 5. 2008
Jak klubisté pracují v roce 2008
100 let od narození Stanislava Škuliny
Členové Klubu H+Z chtějí široké veřejnosti připomenout 100. výročí narození cestovatele Stanislava Škuliny. K vydání je připravena brožura Šestkrát v Africe o životě a díle Stanislava Škuliny. Jeho cestovatelský odkaz je u české veřejnosti už téměř pozapomenut, protože Škulina nevydával cestopisy, ale soustředil se na pořádání odborných i populárních přednášek. V říjnu 2008 přijede na týdenní návštěvu paní Helena Šťastná-Bübelová, účastnice poslední Škulinovy výpravy. Klub H+Z připravuje program jejího pobytu (přednášky, výstavy) a shromažďuje finanční prostředky. Pokud můžete tuto akci podpořit, prosím, kontaktujte nás.
Co jsme viděli na svých cestách a ostatní přešli
Zájem o poznávání světa mapuje i motivuje fotosoutěž Klubu H+Z a Muzea jihovýchodní Moravy s názvem Co jsme viděli na svých cestách a ostatní přešli. Hned o první ročník soutěže v roce 2001 projevilo zájem sto sedm autorů, kteří zahrnuli porotu celkem 553 fotografiemi. Z došlých snímků vybírá ty nejlepší odborná porota složená z profesionálních fotografů a pedagogů fotografie. Vítězné fotografie vystavuje Muzeum jihovýchodní Moravy. O vyhlášení nového ročníku soutěže se fotoamatéři dozví včas zde.
Další úryvky z cestovního deníku H+Z
Text se připravuje
Členové Klubu H+Z chtějí široké veřejnosti připomenout 100. výročí narození cestovatele Stanislava Škuliny. K vydání je připravena brožura Šestkrát v Africe o životě a díle Stanislava Škuliny. Jeho cestovatelský odkaz je u české veřejnosti už téměř pozapomenut, protože Škulina nevydával cestopisy, ale soustředil se na pořádání odborných i populárních přednášek. V říjnu 2008 přijede na týdenní návštěvu paní Helena Šťastná-Bübelová, účastnice poslední Škulinovy výpravy. Klub H+Z připravuje program jejího pobytu (přednášky, výstavy) a shromažďuje finanční prostředky. Pokud můžete tuto akci podpořit, prosím, kontaktujte nás.
Co jsme viděli na svých cestách a ostatní přešli
Zájem o poznávání světa mapuje i motivuje fotosoutěž Klubu H+Z a Muzea jihovýchodní Moravy s názvem Co jsme viděli na svých cestách a ostatní přešli. Hned o první ročník soutěže v roce 2001 projevilo zájem sto sedm autorů, kteří zahrnuli porotu celkem 553 fotografiemi. Z došlých snímků vybírá ty nejlepší odborná porota složená z profesionálních fotografů a pedagogů fotografie. Vítězné fotografie vystavuje Muzeum jihovýchodní Moravy. O vyhlášení nového ročníku soutěže se fotoamatéři dozví včas zde.
Další úryvky z cestovního deníku H+Z
Text se připravuje
13. 5. 2008
Teskně hučí Niagára
14. května, 14.00 hodin, Městské divadlo Zlín, Studio Z
TESKNĚ HUČÍ NIAGARA aneb Velký vandr Eduarda Ingriše
Premiéra 27. 11. 2007, Městské divadlo Most
autor: VLASTIMIL NOVÁK, režie: Vlastimil Novák, libreto: Vlastimil Novák, hudba: Eduard Ingriš, texty písní: Eduard Ingriš a Václav Chlumecký, hudební úprava a nastudování: Tomáš Alferi, scéna: Josef Koráb, kostýmy: Romana Tůmová, pohybová spolupráce: Václav Hofmann, fotografie: Eduard Ingriš, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, Luděk Prošek, grafika: Antonín Votroubek, obrazová montáž: Martin Studecký
Miroslav Zikmund (uprostřed) s herci divadelní revue Teskně hučí Niagara po skončení zlínského představení, foto: Petr Novotný
Hrají a zpívají:
Jiří Kraus.....................Eduard Ingriš
Petr Batěk...................1. zpěvák a Muž, Funkcionář, Jaroslav Bauman, Reportér a Miroslav Zikmund
Petra Beoková.............1. zpěvačka
Brigita Šebestová............2. zpěvačka
Karolína Lišková..............3. zpěvačka
Spoluúčinkuje kvartet ve složení: Tomáš Alferi, František Vejstrk, Pavel Stránský nebo Václav Šobáň, Martin Brádek.
U příležitosti světové premiéry divadelní revue Teskně hučí Niagara byl v Městském divadle Most představen kalendář na rok 2008, který vydala společnost United Energy, se 14 fotografiemi z jižní Ameriky a Pacifiku 40. a 50. let minulého století. „Chtěli jsme tímto kalendářem představit veřejnosti neprávem zapomenutou osobnost minulého století,“ řekl před slavnostním křtem generální ředitel United Energy Petr Jeník. Mezi hosty prvního uvedení byl i Eduard Ingriš mladší se svou rodinou, který si po představení ve foyer spolu s herci a hosty zahrál některé skladby svého otce. Režisér a autor divadelní revue Teskně hučí Niagara Vlastimil Novák je dramaturgem mostecké činohry.
TESKNĚ HUČÍ NIAGARA aneb Velký vandr Eduarda Ingriše
Premiéra 27. 11. 2007, Městské divadlo Most
autor: VLASTIMIL NOVÁK, režie: Vlastimil Novák, libreto: Vlastimil Novák, hudba: Eduard Ingriš, texty písní: Eduard Ingriš a Václav Chlumecký, hudební úprava a nastudování: Tomáš Alferi, scéna: Josef Koráb, kostýmy: Romana Tůmová, pohybová spolupráce: Václav Hofmann, fotografie: Eduard Ingriš, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, Luděk Prošek, grafika: Antonín Votroubek, obrazová montáž: Martin Studecký
Miroslav Zikmund (uprostřed) s herci divadelní revue Teskně hučí Niagara po skončení zlínského představení, foto: Petr NovotnýHrají a zpívají:
Jiří Kraus.....................Eduard Ingriš
Petr Batěk...................1. zpěvák a Muž, Funkcionář, Jaroslav Bauman, Reportér a Miroslav Zikmund
Petra Beoková.............1. zpěvačka
Brigita Šebestová............2. zpěvačka
Karolína Lišková..............3. zpěvačka
Spoluúčinkuje kvartet ve složení: Tomáš Alferi, František Vejstrk, Pavel Stránský nebo Václav Šobáň, Martin Brádek.
U příležitosti světové premiéry divadelní revue Teskně hučí Niagara byl v Městském divadle Most představen kalendář na rok 2008, který vydala společnost United Energy, se 14 fotografiemi z jižní Ameriky a Pacifiku 40. a 50. let minulého století. „Chtěli jsme tímto kalendářem představit veřejnosti neprávem zapomenutou osobnost minulého století,“ řekl před slavnostním křtem generální ředitel United Energy Petr Jeník. Mezi hosty prvního uvedení byl i Eduard Ingriš mladší se svou rodinou, který si po představení ve foyer spolu s herci a hosty zahrál některé skladby svého otce. Režisér a autor divadelní revue Teskně hučí Niagara Vlastimil Novák je dramaturgem mostecké činohry.
27. 3. 2008
Oslavy 60. výročí startu Hanzelky a Zikmunda
Oslavy 60. výročí startu expedice Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda kolem světa v dubnu 2007 připomněl také Český rozhlas živým vysílám Radiožurnálu z expozice S Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly ze zlínského zámku, které moderoval Vladimír Kroc a jeho hostem byl Miroslav Zikmund. Foto: Petr Novotný25. 3. 2008
Cesty inženýrů Hanzelky a Zikmunda
Jak se z cesty kolem světa stala první cesta
22. 4. 1947 se Hanzelka a Zikmund vydali na cestu kolem světa, která byla naplánována na tři roky. K jejímu první zpomalení došlo už v lybijském Sirte, kde při havárii automobilu jen šťastnou náhodou nepřišli o život. Okolnostmi byli donuceni setrvat na místě a čekat. Při zastavení pochopili, že chtějí-li být ušima a očima lidí v Československu a ne pouze obchodními cestujícími, musí mít dostatek času rozhlédnout se kolem sebe. Pozorovali každodenní život Egypta, psali reportáže a když se přesvědčili, že jsou pro posluchače a čtenáře zajímavé, rozhodli se držet se sice cestovního plánu, ale pružně jej přizpůsobovat okolnostem. Naplánovaná cesta kolem světa byla přerušena roku 1950 v Mexiku. Jednak proto, že nebylo možné získat vízum do USA a jednak proto, že Jiří Hanzelka měl zlomenou ruku v zápěstí. Protože cestovatelé byli limitováni množstvím svých finančních zdrojů a kvalitně provedená operace by stála právě tolik kolik letenka do Československa, rozhodli se přerušit plány a vrátit se domů. Pro cestu Afrikou a Latinskou Amerikou se zaužívalo označení první cesta.
Nedokončená druhá cesta
22. 4. 1959 se Hanzelka a Zikmund se dvěma spolupracovníky vydali na cestu, která měla být dokončením jejich světoběžných ambicí. V plánu výpravy bylo projetí Asií, Indonésií a Austrálií. Do Austrálie ovšem výprava nezískala víza. Druhá cesta vedla tedy Asií a Indonésií a skončila roku 1964.
Třetí sólová cesta Miroslava Zikmunda
22. 4. 1994 se Miroslav Zikmund vydal do Austrálie a na Nový Zéland dokončit i za svého cestovatelského partnera Jiřího Hanzelku cestu kolem světa. Nadchlo jej primitivní umění původních australských obyvatel, příroda i lidské osudy.
22. 4. 1947 se Hanzelka a Zikmund vydali na cestu kolem světa, která byla naplánována na tři roky. K jejímu první zpomalení došlo už v lybijském Sirte, kde při havárii automobilu jen šťastnou náhodou nepřišli o život. Okolnostmi byli donuceni setrvat na místě a čekat. Při zastavení pochopili, že chtějí-li být ušima a očima lidí v Československu a ne pouze obchodními cestujícími, musí mít dostatek času rozhlédnout se kolem sebe. Pozorovali každodenní život Egypta, psali reportáže a když se přesvědčili, že jsou pro posluchače a čtenáře zajímavé, rozhodli se držet se sice cestovního plánu, ale pružně jej přizpůsobovat okolnostem. Naplánovaná cesta kolem světa byla přerušena roku 1950 v Mexiku. Jednak proto, že nebylo možné získat vízum do USA a jednak proto, že Jiří Hanzelka měl zlomenou ruku v zápěstí. Protože cestovatelé byli limitováni množstvím svých finančních zdrojů a kvalitně provedená operace by stála právě tolik kolik letenka do Československa, rozhodli se přerušit plány a vrátit se domů. Pro cestu Afrikou a Latinskou Amerikou se zaužívalo označení první cesta.
Nedokončená druhá cesta
22. 4. 1959 se Hanzelka a Zikmund se dvěma spolupracovníky vydali na cestu, která měla být dokončením jejich světoběžných ambicí. V plánu výpravy bylo projetí Asií, Indonésií a Austrálií. Do Austrálie ovšem výprava nezískala víza. Druhá cesta vedla tedy Asií a Indonésií a skončila roku 1964.
Třetí sólová cesta Miroslava Zikmunda
22. 4. 1994 se Miroslav Zikmund vydal do Austrálie a na Nový Zéland dokončit i za svého cestovatelského partnera Jiřího Hanzelku cestu kolem světa. Nadchlo jej primitivní umění původních australských obyvatel, příroda i lidské osudy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
