3. 3. 2010, MF DNES, východní Morava, (ill)
Zlín - Beseda s novinářem Leonidem Šinkarijovem se včera uskutečnila ve zlínském kulturním institutu Alternativa. Legenda ruské žurnalistiky zde představila svoji knihu nazvanou Všecko jsem skoro zapomněl, v níž popisuje okolnosti okupace Československa v roce 1968.
Celý text zde.
3. 3. 2010
Alternativa - kulturní institut Zlín beseda s Leonidem Šinkarijovem
2. 3. 2010, Alternativa - kulturní institut Zlín, Foto: Petr Novotný
Leonid Šinkarijov je osobním přítelem Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Seznámili se v Irkutsku a zůstali v kontaktu dodnes. Leonid Šinkarijov byl zpravodajem deníku Izvěstija. Je legendou ruské žurnalistiky. 
Besedu v Alternativě - kulturním institutu Zlín připravil Klub H+Z, moderoval předseda klubu Karel Pavlištík. Hosty besedy, kromě Leonida Šinkarijova a Miroslava Zikmunda, byli spisovatel Antonín Bajaja a překladatel Václav Daněk.Leonid Šinkarijov navštívil zlínskou radnici
3. 3. 2010, Marie Masaříková, tisková mluvčí města Zlína, tiskové sdělení
Leonida Šinkarijova, autora knihy „Všecko jsem skoro zapomněl…“, která pojednává o okupaci Československa v roce 1968, přijala na zlínské radnici primátorka města Irena Ondrová, její náměstci Hynek Steska a Miroslav Kašný a zastupitel Zdeněk Dostál.
Legendu ruské žurnalistiky doprovázel jeho přítel - spisovatel a cestovatel Miroslav Zikmund, básník Václav Daněk, který knihu přeložil, Karel Pavlištík a Antonín Bajaja.
„I když má pan Šinkarijov již určitý věk, je to člověk velmi bystrý, má velmi dobrou paměť a působí velmi čile. Při našem setkání byl schopný odpovídat i na velmi obtížné osobní otázky, které se týkaly roku 68. Odpovědí se zhostil s velkou vážností a hodně opravdově. Na mě působil jako citlivý, vnímavý, inteligentní a vzdělaný člověk,“ řekla bezprostředně po setkání primátorka Irena Ondrová.
Přátelství Šinkarijova a cestovatelů Hanzelky a Zikmunda vzniklo v roce 1964 na Sibiři. „Doslal jsem za úkol napsat pro noviny, jak trávili tito cestovatelé svátek 1. máje v různých zemích světa. Již v té době byli pro mě idoly,“ vzpomíná autor knihy. Setkání má v živé paměti také M. Zikmund. „S Ljoňou Šinkarijovem jsme si padli do oka od prvního okamžiku, kdy jsme se uviděli. Ljoňa s námi jel tisíc kilometrů - od Angary, tzn. z Irkutska až do Krasnojarska. Seznámil nás s Jevtušenkem a celou jeho rodinou. A dopisovali jsme si i v dobách, kdy jsme měli vše zakázané,“ doplnil M. Zikmund.
Přátelství s J. Hanzelkou a M. Zikmundem bylo jedním z důvodů, proč L. Šinkarijov napsal knihu o roce 1968. „Ještě v období Pražského jara, kdy naše noviny osočovaly mé blízké přátele, jsem cítil, že něco není v pořádku. Napsáním této knihy jsem ze sebe shodil tíhu, která na mě z toho ležela. Musel jsem se osvobodit,“ vysvětlil L. Šinkarijov.
Podle L. Šinkarijova se ruská okupace v roce 1968 dotkla nejen jeho osobních přátel. „Okupace do cizí země je amorální nejen pro Česko, ale mnohem více pro nás, pro Rusy. Jak napsal můj přítel básník Jevgenij Jevtušenko: tanky jedou po Praze, ale ty stejné tanky jedou také po vojácích, kteří sedí uvnitř – ničí je, morálně je kazí,“ upřesnil L. Šinkarijov.
Podklady pro knihu čerpal z archívů i z rozhovorů s vlivnými politiky. „Blízký spolupracovník Brežněva mi vyprávěl, jak měl na své dovolené v Maďarsku kontaktovat pana Biĺaka aby byl sestaven tzv. zvací dopis,“ vzpomíná L. Šinkarijov a dodává, že kniha popisuje také to, kde a kdo dopis otevřel a předal Brežněvovi.
Zvukový záznam a fotografie zde.
Leonida Šinkarijova, autora knihy „Všecko jsem skoro zapomněl…“, která pojednává o okupaci Československa v roce 1968, přijala na zlínské radnici primátorka města Irena Ondrová, její náměstci Hynek Steska a Miroslav Kašný a zastupitel Zdeněk Dostál.
Legendu ruské žurnalistiky doprovázel jeho přítel - spisovatel a cestovatel Miroslav Zikmund, básník Václav Daněk, který knihu přeložil, Karel Pavlištík a Antonín Bajaja.
„I když má pan Šinkarijov již určitý věk, je to člověk velmi bystrý, má velmi dobrou paměť a působí velmi čile. Při našem setkání byl schopný odpovídat i na velmi obtížné osobní otázky, které se týkaly roku 68. Odpovědí se zhostil s velkou vážností a hodně opravdově. Na mě působil jako citlivý, vnímavý, inteligentní a vzdělaný člověk,“ řekla bezprostředně po setkání primátorka Irena Ondrová.
Přátelství Šinkarijova a cestovatelů Hanzelky a Zikmunda vzniklo v roce 1964 na Sibiři. „Doslal jsem za úkol napsat pro noviny, jak trávili tito cestovatelé svátek 1. máje v různých zemích světa. Již v té době byli pro mě idoly,“ vzpomíná autor knihy. Setkání má v živé paměti také M. Zikmund. „S Ljoňou Šinkarijovem jsme si padli do oka od prvního okamžiku, kdy jsme se uviděli. Ljoňa s námi jel tisíc kilometrů - od Angary, tzn. z Irkutska až do Krasnojarska. Seznámil nás s Jevtušenkem a celou jeho rodinou. A dopisovali jsme si i v dobách, kdy jsme měli vše zakázané,“ doplnil M. Zikmund.
Přátelství s J. Hanzelkou a M. Zikmundem bylo jedním z důvodů, proč L. Šinkarijov napsal knihu o roce 1968. „Ještě v období Pražského jara, kdy naše noviny osočovaly mé blízké přátele, jsem cítil, že něco není v pořádku. Napsáním této knihy jsem ze sebe shodil tíhu, která na mě z toho ležela. Musel jsem se osvobodit,“ vysvětlil L. Šinkarijov.
Podle L. Šinkarijova se ruská okupace v roce 1968 dotkla nejen jeho osobních přátel. „Okupace do cizí země je amorální nejen pro Česko, ale mnohem více pro nás, pro Rusy. Jak napsal můj přítel básník Jevgenij Jevtušenko: tanky jedou po Praze, ale ty stejné tanky jedou také po vojácích, kteří sedí uvnitř – ničí je, morálně je kazí,“ upřesnil L. Šinkarijov.
Podklady pro knihu čerpal z archívů i z rozhovorů s vlivnými politiky. „Blízký spolupracovník Brežněva mi vyprávěl, jak měl na své dovolené v Maďarsku kontaktovat pana Biĺaka aby byl sestaven tzv. zvací dopis,“ vzpomíná L. Šinkarijov a dodává, že kniha popisuje také to, kde a kdo dopis otevřel a předal Brežněvovi.
Zvukový záznam a fotografie zde.
22. 2. 2010
19. 2. 2010
Zapomenutý krajan
Václav Král, 18. leden 2010, blog iDnes
Na jednom blogu jsem našel zmínku o Eduardu Ingrišovi.Cestovateli, dobrodruhovi ale hlavně, skvělém muzikantovi.
Přiznávám se že i já na něj pozapoměl a ani mne nenapadlo že minulý týden uplynulo 19 let od jeho smrti(12.01.1991, Reno, Nevada, USA).Pravda žádné kulaté výročí to není.To kulatější bude 11.února, kdy vzpomeneme 105 let od narození této významné osobnosti České historie...Vždy jsem si přál se s ním sejít.Jeho dobrodružný život sliboval vzrušující vyprávění.Bohužel nepovedlo se a tak se musím spokojit, stejně jako spousty jeho obdivovatelů s knihami.
Ve své zemi byl téměř neznámý..Komunisti mu samozřejmě nemohli zapomenout, že v roce 1947 odešel a do rudého Československa se už nevrátil.Sešel z očí, sešel z myslí, i když jeho písničky u táboráků přežily a bylo možno je dokonce slyšet i během různého normalizačního televizního třeštění.Tou nejslavnější asi byla Niagara.Soudruzi se pravděpodobně domnívali že se jedná o zlidovélou píseň a proto unikla jejích pozornosti a dokonce se objevovala i v učebnicích hudební výchovy.
Celý text zde.
Na jednom blogu jsem našel zmínku o Eduardu Ingrišovi.Cestovateli, dobrodruhovi ale hlavně, skvělém muzikantovi.
Přiznávám se že i já na něj pozapoměl a ani mne nenapadlo že minulý týden uplynulo 19 let od jeho smrti(12.01.1991, Reno, Nevada, USA).Pravda žádné kulaté výročí to není.To kulatější bude 11.února, kdy vzpomeneme 105 let od narození této významné osobnosti České historie...Vždy jsem si přál se s ním sejít.Jeho dobrodružný život sliboval vzrušující vyprávění.Bohužel nepovedlo se a tak se musím spokojit, stejně jako spousty jeho obdivovatelů s knihami.
Ve své zemi byl téměř neznámý..Komunisti mu samozřejmě nemohli zapomenout, že v roce 1947 odešel a do rudého Československa se už nevrátil.Sešel z očí, sešel z myslí, i když jeho písničky u táboráků přežily a bylo možno je dokonce slyšet i během různého normalizačního televizního třeštění.Tou nejslavnější asi byla Niagara.Soudruzi se pravděpodobně domnívali že se jedná o zlidovélou píseň a proto unikla jejích pozornosti a dokonce se objevovala i v učebnicích hudební výchovy.
Celý text zde.
Jasná zpráva... Zlá a nenávistná Vlast macecha...
TÝDEN.CZ, 17.01.2010, autor: Ross Hedvicek, Rubrika: O politice Kopie této pamětní desky z Peru bude předána 12. unora 2010 pani Nině Ingriš velvyslancem Peru v ČR. Stane se tak ve Zlíně, v jihomoravském muzeu v Archivu Hanzelky a Zikmunda, jehož součástí je též Archiv Eduarda Ingriše. Datum byl vybrán, protože v únoru mají M. Zikmund a E. Ingriš narozeniny a je také výročí úmrtí J. Hanzelky. Je smutné, že tuto poctu E. Ingrišovi udělila vláda Peru, jeho "adoptivní" země a ne jeho "vlast", kde se narodil.
Celý text zde.
Celý text zde.
Peru předalo ocenění in memoriam Eduardu Ingrišovi
Televizní studio Brno, 12. 2. 2010
Zlín - Symbolické datum 12. února bylo vybráno pro předání pamětní desky peruanistovi Eduardu Ingrišovi. Peruánský velvyslanec ji osobně a s poděkováním předal dnes ve Zlíně vdově Nině Ingrišové. Proč zrovna uprostřed února? Jedenáctého února se Eduard Ingriš narodil. V únoru slaví narozeniny Ingrišův přítel Miroslav Zikmund, který zpracoval kolekci jeho díla. V únoru je také výročí smrti Jiřího Hanzelky a konečně je to únor 1948, po kterém se Ingriš rozhodl trvale zůstat v Peru a v USA. Snad právě proto zůstává v rodné vlasti téměř neznámým.
Celý text a TV reportáž zde.
Zlín - Symbolické datum 12. února bylo vybráno pro předání pamětní desky peruanistovi Eduardu Ingrišovi. Peruánský velvyslanec ji osobně a s poděkováním předal dnes ve Zlíně vdově Nině Ingrišové. Proč zrovna uprostřed února? Jedenáctého února se Eduard Ingriš narodil. V únoru slaví narozeniny Ingrišův přítel Miroslav Zikmund, který zpracoval kolekci jeho díla. V únoru je také výročí smrti Jiřího Hanzelky a konečně je to únor 1948, po kterém se Ingriš rozhodl trvale zůstat v Peru a v USA. Snad právě proto zůstává v rodné vlasti téměř neznámým.
Celý text a TV reportáž zde.
Fotoreportáž Petra Novotného z předání pamětní desky Eduardu Ingrišovi
Eduard Ingriš u klavíru s rozepsanou partiturou. To je obrázek, který by si rád naživo prožil každý člen Klubu H+Z. Vzpomínka na Eduarda Ingriše dne 12. 2. 2010, jeden den po dni, kdy by Eduard Ingriš oslavil 105. narozeniny v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Zleva: Otto Horský, Miroslav Zikmund, jeho excelence Albert Salas Barahona velvyslanec Peru, Nina Ingrišová, primátorka města Zlína Irena Ondrová, podobizna Eduarda Ingriše, ředitel Muzea JV Moravy Ivan Plánka.
Nina Ingrišová poděkovala vládě Peru za ocenění svého manželova. Doufá, že se ocenění dočká také od prezidenta České republiky. Desku věnovala Archivu Hanzelky a Zikmunda, kde je uložena cestovatelská pozůstalost Eduarda Ingriše.
Velvyslanec Peru Albert Salas Barahona předává paní Nině Inglišové, vdově po cestovateli Eduardu Ingrišovi, pamětní desku vlády Peru. Eduard Ingriš našel v Peru druhou vlast a podle slov velvyslance byl významným představitelem kulturní avantgardy Peru. Čeští krajané v Peru také budovali infrastrukturu.
Velvyslanec Peru Albert Salas Barahona si prohlíží expozici S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly v Muzeu jihovýchodní Moravy ve zlínském zámku v doprovodu Miroslava Zikmunda a Otto Horského.Peru ocenilo cestovatele Ingriše
Mladá fronta DNES - Regionální mutace Východní Morava, 13.02.2010 - (ČTK), str. 02
Zlín - Peruánský velvyslanec v Česku Albert Salas Barahona včera posmrtně udělil pamětní desku peruánské vlády cestovateli a hudebníkovi Eduardu Ingrišovi, který se do povědomí široké veřejnosti zapsal především písní Teskně hučí Niagara. Kromě toho napsal 60 operet a hudbu k 11 filmům. Jeho archiv je uložen ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy.
Po únoru 1948 se usadil v peruánské Limě a stal se vyhledávanýmfotografem a kameramanem. Pamětní desku dnes v prostorách zlínského muzea převzala vdova po Ingrišovi Nina Ingrišová.
Český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf by se 11. února dožil 105 let.
„Eduard Ingriš je opravdu významnou osobností pro Peru, strávil tam 14 let a byl velkým přínosem. Věnoval se hudbě, archeologii a je to osobnost, která se podílela na rozvoji peruánské kultury,“ prohlásil peruánský velvyslanec.
Nina Ingrišová řekla, že ji velice mrzí, že jejího manžela ocenila peruánská vláda, ale ne Česká republika. Ingrišův archiv ve zlínském muzeu obsahuje více než tunu materiálu. Z toho je asi 40 tisíc negativů, téměř 300 kilogramů filmového materiálu a několik desítek kilogramů papíru včetně korespondence a notových záznamů.
Celý text zde.
Zlín - Peruánský velvyslanec v Česku Albert Salas Barahona včera posmrtně udělil pamětní desku peruánské vlády cestovateli a hudebníkovi Eduardu Ingrišovi, který se do povědomí široké veřejnosti zapsal především písní Teskně hučí Niagara. Kromě toho napsal 60 operet a hudbu k 11 filmům. Jeho archiv je uložen ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy.
Po únoru 1948 se usadil v peruánské Limě a stal se vyhledávanýmfotografem a kameramanem. Pamětní desku dnes v prostorách zlínského muzea převzala vdova po Ingrišovi Nina Ingrišová.
Český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf by se 11. února dožil 105 let.
„Eduard Ingriš je opravdu významnou osobností pro Peru, strávil tam 14 let a byl velkým přínosem. Věnoval se hudbě, archeologii a je to osobnost, která se podílela na rozvoji peruánské kultury,“ prohlásil peruánský velvyslanec.
Nina Ingrišová řekla, že ji velice mrzí, že jejího manžela ocenila peruánská vláda, ale ne Česká republika. Ingrišův archiv ve zlínském muzeu obsahuje více než tunu materiálu. Z toho je asi 40 tisíc negativů, téměř 300 kilogramů filmového materiálu a několik desítek kilogramů papíru včetně korespondence a notových záznamů.
Celý text zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
