26. 6. 2008

Hlasování vrátí tři historické Tatrovky do výroby

Kopřivnická Tatra vyhlásila anketu o nejoblíběnější retro vůz. "Ač obvyklý ignorant podobných anket, jako obdivovatel cestovatelského dua Jiří Hanzelka - Miroslav Zikmund a jejich T87, hlasuji pro návrat tohoto vozu na naše silnice," vyzývá člen Klubu H+Z Miroslav Náplava všechny klubisty a jejich široké okolí k účasti na hlasování.

Tatra T87
FOTO: TATRA
Anketu včera odstartoval server Aktuálně.cz, výběr potrvá do konce srpna a hlasovat je možné pro jeden z deseti typů osobních vozů: T57 a jeho varianta T57a, T75, V570, T70, T87 proslavená cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, T90, T97, Tatraplan T600 a T603.
Na základě výsledků hlasování bude vytvořena studie nákladů výroby dvou nebo tří vozů, které by na současných podvozcích světových výrobců automobilů nesly retrokarosérie Tatra. "Za dva roky si je milovníci retro mohou koupit," uvedl generální ředitel automobilky Ronald Adams.
Elektronicky můžete hlasovat ze stránek Regionálního muzea v Kopřivnici, o. p. s. ze sekce Technického muzea Tatra, z oficiálních stránek Tatra, a. s. a zde. Silnější povahy si mohou projít i diskusní fórum na Aktuálně.cz.
Automobilka Tatra oslavila vloni 1. září 110. výročí od okamžiku, kdy z jejích dílen vyjel první vyrobený automobil - legendární Präsident.
Tatra T87 se vyráběla v letech 1936 - 1950. Z dílen Tatry vyjelo 3.023 ks, osmdesátsedmička se celosvětově proslavila zejména cestami Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, kteří v seriovém, neupraveném voze T87 procestovali Afriku a Latinskou Ameriku.

21. 6. 2008

Filmy H+Z a jejich diváci

Pavel Skopal: Na cestu kolem světa nebo na výlet do Krče? - Recepce filmových cestopisů Hanzelky a Zikmunda v 50. letech, Iluminace 1/2008, str. 85-125.

Tento text nabízí dějiny recepce cestopisných dokumentů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda: Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952), Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře (1953) a Z Argentiny do Mexika (1954) – a to ve více méně synchronní perspektivě, zaměřené na dobu jejich uvedení do kin. Tyto filmy jsou pro výzkum recepce mimořádně zajímavé z několika důvodů. První a nejdůležitější z nich je ojedinělá popularita cestovatelské dvojice v Československu od konce 40. let a mimořádně vysoká návštěvnost, které jejich snímky dosáhly – přestože byly sestříhané ze záběrů natáčených vesměs na 16 mm kameru a teprve dodatečně ozvučené komentářem a hudebním doprovodem. Afrika I. dosáhla od premiéry v červnu 1953 do konce roku návštěvnosti 1,585.000 diváků. Druhou část filmu z cesty Afrikou jen za období od premiéry v říjnu do konce roku 1953 vidělo 776.000 diváků. Podle statistik s daty do roku 1970 dosáhly obě části souhrnnou návštěvnost 3,586.000 diváků, Z Argentiny do Mexika vidělo podle stejné statistiky 1,479.000 diváků (premiéra v říjnu 1954). Kromě toho zhlédlo dalších 107.000 diváků pásmo tvořené krátkými dokumentárními filmy Hanzelky a Zikmunda, uváděné od listopadu 1953. Afrika I. byla v roce uvedení čtvrtým nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech (nejvíce diváků – 1,809.000 – vidělo Haškovy povídky ze starého mocnářství).

(Téma) umožňuje využít pro výzkum mimořádně zajímavé prameny, které zůstaly zachovány především díky pečlivému shromažďování a archivování různorodých materiálů Miroslavem Zikmundem. Oba cestovatelé předali v roce 1995 svoje soukromé archivy Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně (vznikl zde archiv H+Z). Díky tomu je možné sledovat historii uvádění a recepce filmů Hanzelky a Zikmunda nejen prostřednictvím dobového tisku, ale také prostřednictvím dopisů, které posílali Hanzelkovi a Zikmundovi jejich obdivovatelé i odpůrci.

Kromě těchto dopisů jsou v Archivu H+Z uložena také hlášení, podávaná vedoucími kin Správě kinofikace o reakcích diváků při uvádění filmu Afrika II.

Poté se soustředíme na prezentaci snímků v dobovém tisku a ukážeme, jaké rejstříky preferovaného čtení byly publiku nabízeny – zaměřovaly se především na zdůraznění edukační hodnoty a kritiky kolonialismu západních velmocí s omezeným a podmínečným přiznáním zábavní hodnoty.

Jestliže jednou z příčin popularity H+Z byla jistě dobrodružnost a exotičnost jejich cestovatelského podniku v poválečném a poté poúnorovém období, její podmínkou bylo jednak nejprve tolerování a poté přímá podpora ze strany komunistického režimu, jednak ohromující produktivita cestovatelů: ti zásobovali tisk (zejména Svět práce a Svět motorů) a rozhlas množstvím reportáží během cesty i po ní (celkem napsali z první cesty 293 novinových a 702 rozhlasových reportáží), po návratu začali pracovat na cestopisných knihách a z dovezeného filmového materiálu vzniklo v gottwaldovském Studiu populárně-vědeckého a naučného filmu 10 krátkometrážních a 3 celovečerní filmy.

Při druhé cestě Hanzelky a Zikmunda, která směřovala do Asie (22. dubna 1959 – 11. listopadu 1964), se tento koncept (vytvářet neustálý kontakt s diváky) snažil ještě důsledněji realizovat režisér Jaroslav Novotný pomocí televize.
...
Oba díly Afriky byly uvedeny do kin v roce 1953 (pražská premiéra 12. června, resp. 23. října), Z Argentiny do Mexika v následujícím roce (15. října). Slavnostní premiéra prvního filmu se ovšem odehrála v gottwaldovském Velkém kině 5. června, oficiální ráz a statut významné kulturně-politické události dodal premiéře předseda Krajského akčního výboru Národní fronty.

Historii recepce filmů Hanzelky a Zikmunda z jejich první cesty je možné – ve víceméně synchronní perspektivě soustředěné na období krátce po uvedení do kin – chápat jako dějiny soupeření o jejich význam. V něm na jedné straně stojí škála zábavních hodnot přisuzovaných filmům velkou částí diváků, na straně druhé pak preferované čtení filmů jako kritiky imperialismu, podporované v rovině samotného filmového textu především pomocí základní figury kontrastu a posilované takou soudobým tiskem. Kontrast byl nejen výsledkem uplatnění norem „nového“ reportážního filmu, ale především běžným rétorickým nástrojem žurnalistického diskursu, a články v tisku mu dodávaly status přirozenosti a nevyhnutelnosti při „pravdivém“vidění světa.

Novinové články vsazovaly filmu Hanzelky a Zikmunda do rámce několika diskursivních sfér, mezi nimi jednoznačně převažovala kritika kolonialismu a imperialismu. V daném kontextu je pro nás zajímavé především to, jakým způsobem preferované významy konstruované dobovým tiskem současně sloužily k rámování, marginalizaci nebo potlačení zábavní hodnoty oněch snímků.

Dostupné materiály umožnily postihnou tři hlavní recepční rejstříky:
1. Prožitek napětí, založený na narativizaci dokumentárního filmu – její fungování bylo podporováno také intertextuálními znalostmi reportáží a knih. Analýza samotných filmů ukazuje jejich fragmentárnost, která postupně rostla a oslabovala možnost narativizace. Výzkum produkčního pozadí naznačil, co k této fragmentarizaci vedlo a do jaké míry filmy procházely různým institučním rámcem. A přestože samotné celovečerní filmy nakonec opustily sféru školní instituce, edukační hodnota byla i nadále v diskursu filmové kritiky zdůrazňována jako jedna z nejdůležitějších. Do textu samotného i do přilehlého diskursu je tak vepsána ústřední linie napětí a soupeření o význam a hodnotu těchto filmů – je to soupeření o zábavní, resp. vzdělávací funkci.
2. Zkušenost filmu jako prostředku „virtuálního cestování“. Tento rejstřík, jakkoli běžný, byl v konkrétní historické situaci posilován nemožností reálného cestování a frustrací, vyplývající z hospodářské bídy a velmi omezené možnosti zbožní konzumace. Žurnalistický diskurs jej zcela pomíjel a prostor pro jeho uplatnění byl omezován rámováním cesty H+Z tématy kritiky kolonialismu a náročných příprav a těžké práce.
3. Vnímání filmu jako vizuální atrakce. Tento modus je nejsilněji přítomný v konkrétních reakcích diváků a ani kritický diskurs jej zcela nevylučoval, snažil se jej ovšem oslabit. Fragmentární struktura filmu jej přitom podporuje – i v tomto případě je už ve filmech samotných vepsáno napětí mezi důrazem na edukační a ideologickou rétoriku většiny sekvencí a vizuální atraktivitou těch několika, které diváci opakovaně uváděli jako nejzajímavější.
Všechny tři rejstříky se nejen do jisté míry vzájemně překrývají, ale současně také poukazují na obecnější, byť ve své mnohovýznamovosti problematický koncept role populární kultury: eskapismus … možnost uvažovat o eskapismu jako o hledání utopické realizace potřeb, které společnost nenaplňuje, skrze zábavní formy … Zdá se, že (filmy H+Z) poskytly divákům příležitost uplatnit recepční rejstříky, které napomáhaly uspokojovat jinde jen obtížně naplnitelné touhy. Škála těchto recepčních modů je o to pozoruhodnější, že ji nabízely černobílé dokumentární snímky s postsynchronním zvukem – pokud se nám tedy podařilo přesvědčivě určit typ potěšení, které filmy H+Z vyšvihly na přední místa v návštěvnosti, mohou zásadním způsobem poukazovat na důležitou charakteristiku vztahu diváka a filmové kultury v tehdejším Československu.
Výňatek z rozsáhlé studie byl zveřejněn po autorizaci a se souhlasem autora, na poznámky a reakce se autor těší na adrese: skopal@phil.muni.cz