Vily inženýrů Hanzelky a Zikmunda ve Zlíně

Slavné vily Zlínského kraje, Foibos 2008
Cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka pro sebe objevili Zlín při dokončování cestopisného filmu v ateliérech na Kudlově v roce 1951, po návratu ze své první cesty. Prorůstání krajiny městem, moderní otevřený charakter zlínské zástavby a stopy baťovského „amerického“ životního stylu je zaujaly natolik, že se rozhodli ve Zlíně usadit. Ve stejné době se pro opačný přesun – ze Zlína do Prahy – rozhodl režisér Elmar Klos. Funkcionalistickou vilu, kterou nechal začátkem třicátých let postavit jeho nevlastní otec, vládní rada Josef Januštík, první hejtman tehdy nově vzniklého Zlínského okresu, odkoupil Miroslav Zikmund zejména kvůli vzrostlé zahradě. V prostředí kudlovských ateliérů poznali oba cestovatelé také svého budoucího architekta Zdeňka Plesníka (1914–2003). Ten k přestavbě bývalé Januštíkovy vily pro M. Zikmunda přistupoval s respektem a zároveň i s jistou dávkou smělosti. Jeho zásahy směřovaly především k přímému propojení hlavního obytného prostoru se zahradou. Na západní straně domu byla nasypána terasa na opěrné zdi a dům byl tímto směrem rozšířen o jídelní kout a část kuchyně v rafinované hmotové gradaci. Zvětšen byl i dominantní rohový arkýř v jihozápadním nároží domu a stal se tak těžištěm architektonické kompozice. Smyslem změn bylo kromě splnění vysoce praktických provozních a dispozičních požadavků Miroslava Zikmunda i něco jiného – proměna ducha domu, jeho celková transformace založená na hluboké úvaze o struktuře a funkci.
Vila Jiřího Hanzelky (1920–2003) vyrostla na Nivách v sousedství vily Zikmundovy. I přes řadu shodných prvků je k ní kontrastní. Jedná se o téměř symetrickou prostorovou kompozici pyramidálně uspořádaných hmot, která svému prostředí spíše dominuje, než aby s ním splývala. Prostorové řešení domu předurčila konfigurace terénu. Vila využívá svahu pro stupňovitou dispozici se spojitým hlavním obytným prostorem, okolní terén je pomocí násypů zvlněn tak, aby umožňoval spojení interiéru domu se zahradou v několika úrovních. Na jihu přímé spojení s terénem chybí (podobně jako u obou dalších vil Z. Plesníka), místo arkýřů Zikmundovy a Liškovy vily je zde ale použit motiv inverzní – polozapuštěný balkon (lodžie), který ukončuje prostorovou kaskádu domu nad zahradou. Velkorysý obytný prostor je výškově členěn, jídelní kout se nachází o několik stupňů výše než odpočinkový, pracovní a hudební prostor. Raumplanová dispozice i klasické trojdílné členění průčelí spojuje vilu s tvorbou Adolfa Loose, řada paralel pak s francouzským průkopníkem železobetonu Augustem Perretem. Monumentální uspořádání domu bylo ale odvozeno ještě z jiného zdroje. Jiří Hanzelka byl vášnivým hráčem na varhany a dům byl mimo jiné dimenzován podle vlnových délek tónů varhan, které do jeho domu zapůjčil profesor Jiří Reinberger z Prahy. Hanzelkova rodina se do vily nastěhovala v roce 1956, ale již v roce 1958, před druhou cestou H&Z do zahraničí, přesídlila do Prahy, blíže rodičům Hanzelkovy ženy Hany. Vila byla předána československému státu s podmínkou využití pro potřeby dětí výměnou za poskytnutí prostředků na šestiletou cestu do Asie a Oceánie uskutečněnou v roce 1959 (polovina ceny domu přitom byla J. Hanzelkovi kompenzována M. Zikmundem). Nová funkce mateřské školy a později dětského rehabilitačního stacionáře přinesla řadu stavebních zásahů a přístaveb a vedla k postupnému znehodnocení Plesníkova díla.
Vice informací a fotografie zde.