Klub H+Z: Literární jaro a cestování po Africe

9. 5. 2011

Literární jaro a cestování po Africe

Zlín, Baťova vila, 10. 5. 2011, 17:00
Závěrečný pořad festivalu Literární jaro bude patřit společnému vystoupení Edy Kriseové, novinářky a spisovatelky, která mimo jiné profese pracovala i jako poradkyně Václava Havla, a Miroslava Zikmunda, cestovatele a spisovatele. Oba spisovatelé představí své nedávno vydané knihy Necestou slečny H. a dnešní Afrikou a Legenda H+Z. Večer bude uvádět spisovatel Antonín Bajaja, o hudební vystoupení se postarají Zlínské jazzové smyčce ZUŠ Morava pod vedením Ladislava Doliny a Josefa Hořáka. Více zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)

Kdo je kdo

Miroslav Zikmund
se narodil 14. 2. 1919 v Plzni.
Už v dětství toužil po cestování, projel železnicí celou republiku až k Podkarpatské Rusi, psal si deník a poznámky těsnopisem. Maturitu složil na reálném gymnáziu v Plzni roku 1938 a nastoupil Vysokou školu obchodní v Praze, kde se jeho osud na dlouho propojil s osudem Jiřího Hanzelky.
Jiří Hanzelka
se narodil 24. 12. 1920 ve Štramberku u Nového Jičína. Zemřel po dlouhé a těžké nemoci 15. 2. 2003.
Od otce, zkušebního řidiče automobilky Tatra, získal cit pro ovládání automobilu a zálibu v motorech. Maturitní zkoušky složil na Obchodní akademii v Praze roku 1938 a nastoupil na Vysokou školu obchodní.

Eduard Ingriš
dobrodruh, cestovatel, fotograf, ale také dirigent, skladatel, režisér, herec a zpěvák se narodil 11. 2. 1905 ve Zlonicích u Slaného a zemřel 12. 1. 1991 v Renu, Nevada, USA.
Písemnosti, fotografie a filmy z jeho pozůstalosti přivezli z Ameriky do jeho původní vlasti cestovatel Miroslav Zikmund a Petr Horký a Miroslav Náplava ze Sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita. Ingriš se například znal s Ernestem Hemingwayem, s nímž spolupracoval jako odborný poradce na filmu Stařec a moře, točil filmy pro Hollywood, nebo v roce 1959 napodruhé (první plavba se mu nezdařila) úspěšně zopakoval legendární plavbu svého přítele Thora Heyerdahla na voru Kon-Tiki.

Helena Šťastná-Bübelová
se narodila 24. července 1920 v Berlíně, zemřela 11. 12. 2016 ve Villefranche sur Mer ve Francii. Její rodiče ovšem byli oba Češi a rodina se k české kultuře hlásila. Rozhodující pro její životní osudy bylo setkání s cestovateli manželi Stanislavem a Marií Škulinovými za války v Praze. Na cestu do Afriky s nimi vyrazila 5. května 1946. Když jejich výpravě chtěla poúnorová moc zakázat další cestování, rozhodli se všichni zůstat v zahraničí. Život Heleny Šťastné-Bübelové se podle doby, kterou prožila v různých zemích, může rozdělit na období německé (šestnáct let), české (deset let), africké (sedm let), malgašské (dvanáct let) a francouzské (pětatřicet let). Byla fotografkou a reklamistkou v Nairobi. Když se provdala za nákupčího firmy Baťa Vladimíra Šťastného, žila na Madagaskaru, kde se jí také narodily tři děti. Od roku 1964 žije ve Francii v Nice a věnuje se výtvarnému umění.

Stanislav Škulina
se narodil 11. 11. 1908 v Praze a zemřel neočekávaně 4. 6. 1961 v Nairobi v Keni. Vyučil se v obchodě. Cestu kolem světa plánoval od 19 let, ale nikdy ji v plném rozsahu neuskutečnil.
Cestoval nejdříve s přítelem Oldřichem Kučerou a od roku 1933 s manželkou Marií.
Asi největší výpravou manželů Škulinových byla expedice do Afriky v letech 1936-1938. Afriku projeli autem značky Škoda Rapid dvakrát napříč a ujeli přitom padesát dva tisíce kilometrů.
Během okupace Škulina pořádal řadu úspěšných přednášek. V roce 1946 odjel s manželkou na poslední expedici do Afriky a usadil se v Nairobi, kde je živilo reklamní studio. Materiály ze svých cest si z Československa odvezl v roce 1960, když přijel na pohřeb svého otce.

Jan Havlasa
(vl. jm. J. Klecanda), český cestovatel a spisovatel, se narodil 22. 12. 1883 v Teplicích a zemřel 13. 8. 1964 v Los Angeles. Byl synem spisovatele Jana Klecandy.
Působil jako novinář v Los Angeles, 1910 – 1912 žil na Tahiti (několik měsíců s M. R. Štefánikem), 1912 – 1914 cestoval po Japonsku, Číně, Malajsii a Indii. Své zážitky z cest zpracoval ve fejetonech a cestopisných črtách (Listy ze San Franciska, 1916, Cesta kolem světa, 1915; Japonským vnitrozemím, 1924; V brazilských horách, 1925; Japonský podzim, 1930; Japonské jaro, 1932; Země pagod, 1932). V letech 1920 – 1924 byl prvním čs. vyslancem v Brazílii. Od začátku 30. let až do vypuknutí 2. světové války žil v Paříži, poté v USA, kde se zapojil do čs. zahraničního odboje. V letech 1943 – 1947 byl čs. vyslancem v Chile; po skončení své mise se již do vlasti nevrátil a žil až do smrti v Kalifornii. Je autorem románů zasazených do exotického prostředí (Stopy, jež nikam nevedou, 1912; Dům v džungli, 1916; Děti neklidu, 1916; Okna do mlhy, 1919; Pobřeží tanečnic, 1923; Královské dobrodružství, 1935).

Klub H+Z byl zaregistrován Ministerstvem vnitra ČR dne 22. 6. 1998, pod č.j.: VS/1-1/36509/98-R jako občanské sdružení.

Klub H+Z měl dne 17. 12. 1998 na první ustavující členské schůzi 15 členů. Na slavnostní schůzi dne 4. 10. 2008 měl Klub H+Z 38 členů. Na slavnostní schůzi dne 12. 2. 2010 měl Klub H+Z 53 členů.

Orgány občanského sdružení jsou:
- členská základna,
- předseda sdružení – funkční období 5 let - předsedou je dr. Karel Pavlištík,
- místopředseda sdružení - funkční období 5 let - místopředsedou je dr. Ivan Plánka,
- výbor sdružení - funkční období 5 let – je složeno z předsedy a místopředsedy, dále čestných členů, kterými byli v roce 1998 zvoleni Ing. Zikmund a Ing. Hanzelka a dále z řádných členů, pro prvních 5 let to bylo 7 řádných dalších členů, pro druhých 5 let 5 dalších řádných členů,
- revizní komise - funkční období 5 let - je 3 členná.
Změna pětiletého období byla provedena dne 6. 2. 2004 členskou schůzí.
Klub H+Z se schází 1 x až 2 x do roka, výbory Klubu H+Z se schází 2 x až 3 x do roka.

Vyznání Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi

Otto Horský, 5. dubna 2008
Když Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vyjeli od pražského Autoklubu v roce 1947 na cestu kolem světa, bylo mi právě 9 roků a 11 dní. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ve svých devíti letech byl o tom informován a chápal význam této ojedinělé události. Byl jsem plně zaujat čtením románů Karla Maye, Eduarda Štorcha, cestovatelů Enrique Stanko Vráze, Alberta Vojtěcha Friče a dalších. Hvězda H + Z teprve vycházela, aby později svou velikostí zastínila vše předešlé. Ale netrvalo dlouho, a byl jsem plně zaujat kontinentem Latinské Ameriky a touhou přiblížit se životu indiánů. To se již psala padesátá léta a rozhlasové reportáže již slavných mladých cestovatelů z jejich cesty po Jižní a Střední Americe jsem poslouchal s opravdovým obdivem a zaujetím. Začal jsem spřádat plány o jejich následování.
Protože jako svoje povolání jsem si vybral geologii, nebyly moje představy o návštěvách dalekých zemí nereálné. To jsem ale ještě zdaleka netušil, že tak snadné to zase nebude. Vždyť po dostudování geologie to trvalo ještě celých čtrnáct let odborné a jazykové přípravy, než jsem byl vyslán v roce 1974 jako expert a diplomat v jedné osobě řídit nově zřízenou technickou kancelář v Limě v Peru. Samozřejmě jsem se před odjezdem seznámil s veškerou právě dostupnou literaturou o Peru a o Jižní Americe a cenným zdrojem poznání mi byly právě knihy a velmi objektivní reportáže inženýrů Hanzelky a Zikmunda. Oba mladí cestovatelé mě natolik okouzlili, že po návratu z Peru jsem byl v roce 1976 iniciátorem propagační cesty po kontinentu Jižní a Střední Ameriky „po stopách cestovatelů Hanzelky a Zikmunda“. Bohužel, byla doba tvrdé normalizace a museli jsme zvolit jiný krycí název. Jako společníky cesty jsem si vybral Milana Švihálka a Jiřího Vrožinu z Ostravské televize (s nimiž jsem v červnu téhož roku natočil skoro půlhodinový pořad pro televizi s názvem „Peruánské postřehy“) a novináře Jaromíra Musiala. Po asi půlroční přípravě, kdy jsme měli zajištěno od sponzorů skoro padesát tisíc dolarů a dvě osobní auta ze Škodovky a byla domluvena natáčení propagačních filmů v několika zemích Jižní Ameriky, ředitelka Československé televize přes moje opakované osobní urgence cestu svým dvěma pracovníkům nepovolila. Zatímco v té době by byl náš čin ojedinělý, dnes, díky šťastným okolnostem, může kdokoliv kráčet ve stopách naší slavné cestovatelské dvojice a již se i našla řada následovatelů.
Když jsem se v roce 2004 zúčastnil odborné expedice „Titicaca.2004.CZ“, vedené historikem Ivo Bartečkem, byl jsem odkázán skoro dva měsíce na tvrdé terénní podmínky a cestu několika tisíc kilometrů automobilem se vším, co s tím souvisí. Pouhé dva měsíce. A opravdu jsem se těšil, až naše poslání skončí a vrátíme se do normálního života. Tehdy jsem si uvědomil, že skoro desetileté cestování H + Z automobilem po mnoha kontinentech bylo nejen úžasným dobrodružstvím, ale i opravdovým hrdinstvím. Závěrem mého vyznání děkuji Ing. Miroslavu Zikmundovi, že se zúčastnil mé přednášky a vernisáže fotografické výstavy „Titicaca 2004“ ve Zlínské muzeu. Když jsem ho šel přivítat, prostě mi sdělil:
„Přišel jsem proto, že jsem vás chtěl poznat.“
Ihned jsem měl pocit, že se známe osobně již celá léta.

MUDr. Hana Zelenková, Ph.D., 6. dubna 2008
Každá doba a generace má své ideály. Pro moji maminku a pro mne to bez diskuze byli inženýři Hanzelka a Zikmund. Nadšení pro jejich práci a obdiv k tomu, že svoje sny dokázali přetavit ve skutečnost, se prolínala celým mým dětstvím. Děti jsou většinou vychovávané pohádkami, já byla cestopisy a úžasnými dobrodružstvími, které H+Z zažívali na svých cestách.
V době, kdy začínala jejich neuvěřitelná cesta kolem světa, se Evropa vzpamatovávala z poválečných ran, a pro vrstevníky H+Z byl jejich start českou TATROU na vysněnou cestu kolem světa něčím fantastickým. Jak mi maminka vyprávěla, jejich reportáže, ať už rozhlasové a nebo filmové, tehdejší mladí doslova hltali a nebyl to jen obdiv. Oba v době jejich startu, ani ne třicetiletí inženýři, byli současně obrovskou motivací, co je možné dokázat (i já jsem byla už jako malá cíleně motivovaná – když se budeš dobře učit a zejména jazyky, máš otevřenou cestu do světa, a tak jsem se učila…).
Jejich cesta kolem světa začala po projetí Evropy Afrikou, a když vyšli poprvé jejich úžasné knihy „Afrika snů a skutečnosti“, byl to v naší rodině svátek. Jako malá holka jsem znala doslova zpaměti některé části kapitol, třásla jsem se o Jurkovo zdraví, když bojoval s horečkou, zlobila se na úředníky a celníky... Obrázky se mi nesmytelně vryly do paměti a stále znova jsem prožívala výstup na Cheopsovu pyramidu při měsíčku a slibovala si, že až budu velká holka, že to určitě také dokážu… (jenže to v době, kdy jsem Egypt poprvé navštívila, už to nebylo možné), viděla jsem vnitřním zrakem fata morgánu a vyhrabávala Tatru z písku, slézala Kilimandžáro, potila se na rovníku a ochlazovala u Viktoriiných vodopádů… Nechápala jsem modernu Johanesburgu a toužila na vlastní oči vidět tučňáky poblíž Kapského města a nalodit se spolu Tatrou vzhůru za dalším úžasným dobrodružstvím na dalším světadílu.
Už jako dospělá, jsem si stejně jako H+Z u Iguazú, které jsem poprvé viděla z brazilské strany, ohromená jejich krásou vydechla to známé – tam za řekou je Argentina….
Mohla bych pokračovat dál, ale to by bylo opravdu na dlouhé povídání…
Spolu s maminkou, jejímž životním snem (stejně jako mým) bylo potřást si rukou s H+Z jsem velmi těžce, už jako dospělá, nesla represe, kterých se jim dostalo za pravdivý pohled na SSSR… O to více jsem pak byla šťastná z jejich spravedlivé rehabilitace. A jako člověka a lékařku mě nesmírně mrzela choroba a odchod Jiřího Hanzelky.
S postupem času, jsem si vždy při listování knihami H+Z a na svých cestách po světě uvědomovala, co vše tito skromní a nesmírně vzdělaní a pracovití lidé pro propagaci Československa dokázali. A moc, moc jsem si přála, abych se jim svojí prací a cestováním alespoň trochu přiblížila.
Knihy H+Z, které mám všechny, měly v naší rodině vždy čestné místo v knihovně, dnes k nim přibyly pásky a konečně i CD z jejich cest (a moje děti, stejně jako kdysi já, je také důkladně znají). Ale co osobně považuji na největší relikvii, je leporelo, které mi podepsal a osobně věnoval neuvěřitelně charismatický a pozitivní energií nabitý člověk - ing. Zikmund.
Pane inženýre, děkuji, za všechno co jste dokázali a jací jste při tom všem zůstali.

Klub Hanzelky a Zikmunda

Klub H+Z působí ve Zlíně od roku 1998 jako občanské sdružení, jehož cílem je využití odkazu dnes už legendární cestovatelské dvojice inženýrů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda.

Cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund věnovali v roce 1995 rozsáhlý fond písemností, fotografií, negativů, filmů a suvenýrů ze svých cest Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Správu fondu převzal Archiv H+Z.

Značná část z fondu cestovatelů byla už v roce 1996 zpřístupněna veřejnosti ve stálé expozici Muzea jihovýchodní Moravy ve zlínském zámku s názvem S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly.

Archiv H+Z se postupně stal významným dokumentačním střediskem moderního českého cestovatelství. Základní fond Hanzelky a Zikmunda se rozrostl o další cestovatelské unikáty:

- materiály z cest Eduarda Ingriše,
- materiály z cest Jana Havlasy,
- fond cestovatelské trojice manželů Škulinových a Heleny Šťastné-Bübelové.

Klub H+Z v úzké spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy usiluje o to, aby zejména mladá generace nacházela v duchovním odkazu inženýrů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda inspiraci pro úsilí o kvalitní vzdělání a snahu poznávat svět. V tomto úsilí je Klubu H+Z potřebná a vzácná každá pomoc - morální i hmotná.

Seznam prvních vydání cestopisných knih Hanzelky a Zikmunda

Jiří Hanzelka: O toleranci: zamyšlení cestovatele na konci století, Praha 1999, litografie Oldřich Kulhánek.
Zikmund Miroslav: Modrý mauritius...a přece Austrálie!, Praha 1999.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Zvláštní zpráva č. 4, Praha 1990, 128 s.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Cejlon - ráj bez andělů, Praha 1991, 448 s., 188 s. fotograf. příloh, nečísl., čb i barevné.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Světadíl pod Himálajem, Praha 1970, 384 s., 256 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 1 příloha - mapa sev. pobřeží Indického oceánu.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Tisíc a dvě noci, Praha 1967, 292 s., 204 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 1 příloha - mapa středního východu.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Obrácený půlměsíc, Praha 1961, 304 s., 188 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 1 příloha - mapa oblasti úrodného půlměsíce, sev. p. Středozemního m.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Mezi dvěma oceány, Praha 1959, 354 s., 204 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 1 příloha - mapa střední Ameriky.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Za lovci lebek, Praha 1958, 268 s., 188 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 1 příl. mapová - mapa severozápadní části Jižní Ameriky.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Přes Kordillery, Praha 1957, 402 s., 188 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 2 přílohy - mapa jihozápadní části Jižní Ameriky, graf výškového profilu silnice Buenos Aires - Lima.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Tam za řekou je Argentina, Praha 1956, 388 s., 132 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 2 přílohy - mapa jihovýchodní části Jižní Ameriky.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Afrika snů a skutečnosti 1, Praha 1952, 300 s., 160 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, černobílé, 1 příl. mapová - Afrika.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Afrika snů a skutečnosti 2, Praha 1952, 288 s., 192 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 1 příl. mapová - Afrika.
Hanzelka, Jiří a Zikmund, Miroslav: Afrika snů a skutečnosti 3, Praha 1952, 340 s., 160 s. fotograf. příloh, nečísl., vevázány do textu, čb i barevné, 1 příl. mapová - Afrika.

Klub H+Z

9. 5. 2011

Literární jaro a cestování po Africe

Žádné komentáře:

Kontakt

Kdo je kdo

Pravidelní čtenáři

Vyznání Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi

Klub Hanzelky a Zikmunda

Seznam prvních vydání cestopisných knih Hanzelky a Zikmunda

Filmografie Hanzelky a Zikmunda (v přípravě)

Archiv blogu