Návrh na státní vyznamenání Peru pro Eduarda Ingriše, In memoriam

Jeho Excelenci Dr. Alanu García Pérezovi, prezidentovi Peru, dne 30. října 2007

Návrh na státní vyznamenání “Orden al Mérito por Servicios Distinguidos” pro pana Eduarda Ingriše, In memoriam.

Vážený pane prezidente,
podáváme tímto návrh na státní vyznamenání In memoriam pro hudebního skladatele a cestovatele Eduarda Ingriše, který značnou část svého života strávil v Peru a svou mnohostrannou činností úspěšně prezentoval Československo a vaši zemi v zahraničí.
Pan Eduard Ingriš se narodil 11. února 1905 v Čechách a proslavil se jako český hudební skladatel, dirigent, filmový dokumentarista, kameraman, fotograf a cestovatel. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po převzetí moci komunisty v roce 1948 v bývalém Československu se rozhodl, že se již nevrátí. Za svoji novou vlast si zvolil Peru, kde žil 14 let a získal i peruánské občanství. V Limě se stal vyhledávaným fotografem. Portrétoval i oficiální fotografie peruánského prezidenta Manuela Pradu. Otevřel si vlastní fotoateliér a začal se věnovat tzv. sociálnímu dokumentu, reklamní tvorbě, ale i fotografování peruánské krajiny a architektury. Jeho fotografie z Peru byly záhy velmi ceněny. Vyhrává mezinárodní fotografické soutěže a publikuje i v takových časopisech, jako jsou Time a Life. V roce 1949 se právě v Peru osobně setkal se slavnou českou cestovatelskou dvojicí Zikmundem a Hanzelkou a ve svém studiu zpracovával jejich fotografie a doprovázel je i jako zkušený kameraman.
V Peru se seznámil s norským etnologem a mořeplavcem Thorem Hayerdahlem, který na balzovém voru Kon-Tiki přeplul Tichý oceán ve snaze prokázat svoji teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Tato myšlenka nadchla Eduarda Ingriše natolik, že se rozhodl osobně ji potvrdit plavbou realizovanou za podobných podmínek. Postavil balzový vor Kantuta a v roce 1954 na něm vyplouvá do Polynésie. Členkou posádky tohoto prvního voru byla i Peruánka Natálie, představující symbolicky potomka původní incké civilizace. I když tato cesta skončila nezdarem v obrovském vodním víru, přesto přinesla velmi cenné poznatky o mořských proudech v blízkosti kontinentu Jižní Ameriky a Eduardu Ingrišovi získala světovou popularitu. Na základě toho se rozhodl tuto expedici zopakovat.
V roce 1959 se mu skutečně podařilo na balzovém voru Kantuta II přeplout Tichý oceán a dostat se až do Polynésie, čímž byla teorie Thora Hayerdahla plně potvrzena. Z této cesty Ingriš natočil barevný film a zachytil ji na mnoha negativech a filmových záznamech. Jeho odvaha získala mezinárodní uznání a otevřela mu cestu pořádat v povodí Amazonky průzkumné expedice k Indiánům, při nichž natáčel přírodovědecké a cestopisné filmy. Z této doby pochází například jeho film Nepokořená Amazonka. Podnikl v Peru ale i další výpravy, které fotograficky zdokumentoval, jako třeba plavbu po řece Huallaga, navštívil Machu Picchu, plavil se přes jezero Titicaca do Bolivie.
V průběhu pobytu v Peru dirigoval Eduard Ingriš symfonický orchestr a skládal symfonie i písně, inspirované praobyvateli Peru, Inky. Zkomponoval symfonický cyklus Bajo el Cielo del Peru a pod jeho taktovkou jej nahrál na gramodesky. Když zahajovala peruánská televize své vysílání, sólový part symfonického orchestru zpíval José Mojica a u dirigentského pultu stál Eduard Ingriš. V roce 1955 bylo vydáno Ingrišovo Album z Peru, obsahující 12 písní. Píseň z tohoto alba, Perú-mi amor, byla věnována manželce prezidenta republiky, paní Doně Maríi Delgado de Odría.
V roce 1962 odjel Eduard Ingriš do USA na Floridu, kde se seznámil s Ninou Karpuškinovou, brněnskou rodačkou, s níž se v roce 1965 oženil a natrvalo se usadil v USA. Téhož roku byl nominován na Oscara za hudbu k filmovému dramatu The Galant One. Dlouhá léta strávil se svojí manželkou na cestách po USA. Oba pořádali promítání Ingrišových filmů a besedy, které měly ve více než 600 městech USA mimořádný ohlas. Protože převážná většina těchto filmů se týkala právě Peru, i poslední roky svého života zasvětil prezentaci nejen své úspěšné dráhy fotografa, kameramana, autora hudby a krátkometrážních i celovečerních filmů, cestovatele, ale i propagaci Peru ve Spojených státech amerických.
Eduard Ingriš zemřel ve věku 86 let v Reno ve státě Nevada v roce 1991. Zanechal po sobě dobře zorganizovaný archiv, dokumentující fotograficky a na filmovém materiálu zejména jeho peruánský pobyt v letech 1948 až 1962. Byla to právě jeho žena Nina Ingriš, která tento archiv věnovala po jeho smrti České republice. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, fotografií, filmů a zvukových nahrávek, se v roce 2001 zasloužil cestovatel Miroslav Zikmund a několik dalších nadšenců. Paní Nina Igriš se natrvalo vrátila do České republiky a dále prezentuje nesmrtelné dílo svého manžela na přednáškách a výstavách.
Vážený pane prezidente, pan Eduard Ingriš si plně zaslouží peruánské státní vyznamenání, a to nejen za svoje objevitelské cesty, ale zejména proto, že celý svůj život v emigraci zasvětil propagaci Peru v dané historické epoše. Jeho pozůstalost dnes přitahuje zájem České republiky a jeho dílo je hodnoceno i jako přínos k úspěšnému rozvoji přátelských, kulturních a vědeckých styků mezi našimi zeměmi.

Žádost o udělení vyznamenání panu Eduardu Ingrišovi byla ve španělském jazyce zaslána panu prezidentovi s laskavou podporou a doporučením pana velvyslance Alberta Salase Barahony. Žádost rovněž podpořily následující významné osobnosti: Roman Onderka, primátor statutárního města Brna, Ing. Stanislav Juránek, hejtman Jihomoravského kraje, Ing. Miroslav Zikmund, spisovatel a cestovatel, doc. PhDr. Ivo Barteček, CSc., děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, PhDr. Ivan Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, PhDr. Karel Pavlištík, CSc., předseda Klubu Hanzelky a Zikmunda, Milan Švihálek, spisovatel a publicista.

Zleva: Alberto Salas Barahona, Otto Horský, Nina Ingriš, Miroslav Zikmund.