27. 1. 2010
Festival Expediční kamera se spojil s Klubem H+Z
Filmový festival EXPEDIČNÍ KAMERA je celovečerní promítání filmů o dobrodružství, divoké přírodě, extrémních zážitcích i sportech. Jeho program - sedm nejlepších outdoorových filmů uplynulé sezóny.- uvidí diváci ve Zlíně dne 17. 2. 2010 v Muzeu jihovýchodní Moravy od 17:00 do 21:00 hodin. Celý program festivalu je putovní a cestovat po českých sálech začně 4. února v Praze a v Českých Budějovicích a skončí 15. března v Brně. Celkem navštíví 53 měst. Podrobnosti zde.
26. 1. 2010
Uznání vlády Peru Eduardu Ingrišovi
Ing. Otto Horský
Vláda Peru panu Eduardu Ingrišovi
(11. února 1905 – 11. ledna 1991)
Uznání a vděčnost za jeho rozsáhlou a důležitou práci jako peruanistovi v oboru hudby, antropologie, vědeckého výzkumu, filmu a fotografie, práce, ve které předvedl velkou lásku k Peru a ať se stále upevňují přátelská pouta a vzájemná uznání mezi Peru a Českou republikou. Lima, září 2009.
Po více než dvouletém úsilí dne 12. února 2010 převezme vdova po Eduardu Ingrišovi, paní Nina Ingriš, pamětní desku peruánské vlády panu Eduardu Ingrišovi z rukou jeho excelence peruánského velvyslance v České republice pana Alberta Salase Barahony. Ocenění Eduardu Ingrišovi právem náleží nejen za jeho rozsáhlou a důležitou práci peruanisty, která bezesporu vedla k upevnění přátelských pout mezi Peru a bývalým Československem. Eduard Ingriš nikdy nezapoměl, že je Čech, a to ani v dobách nejhlubší totality, kdy se jeho jméno nesmělo u nás ani vyslovit. Nebýt úžasného úsilí jeho manželky Niny, která se vrátila do České republiky před sedmi lety, a dalších přátel a obdivovatelů Eduarda Ingriše, zejména Miroslava Zikmunda, Petra Horkého a Miroslava Náplavy, kteří se přičinili o přestěhování jeho archivu dokumentů, fotografií, filmů a hudebních materiálů do České republiky, jen těžko by dnes bylo jméno tohoto obdivuhodného člověka, cestovatele, hudebníka a dobrodruha bylo tak populární a vyslovováno s takovým obdivem.
Malým příspěvkem k tomu, aby jméno Eduarda Ingriše, ale i jeho manželky Niny, nebyly nikdy zapomenuty, byla i žádost adresovaná prezidentovi Republiky Peru, jeho excelenci Dr. Alanu García Pérezovi, k udělení státního vyznemenání za vyjímečné služby pro Peru. Ukázalo se však, že zákony Peru neumožňují předání státního vyznemanání tohoto typu „In Memoriam“, proto se peruánská vláda rozhodla udělit panu Eduardu Ingrišovi pamětní desku, která bude předána paní Nině Ingriš jménem peruánské vlády panem Albertem Salasem Barahonou, velvyslancem Peruánské republiky v České republice.
Vláda Peru panu Eduardu Ingrišovi
(11. února 1905 – 11. ledna 1991)
Uznání a vděčnost za jeho rozsáhlou a důležitou práci jako peruanistovi v oboru hudby, antropologie, vědeckého výzkumu, filmu a fotografie, práce, ve které předvedl velkou lásku k Peru a ať se stále upevňují přátelská pouta a vzájemná uznání mezi Peru a Českou republikou. Lima, září 2009.
Po více než dvouletém úsilí dne 12. února 2010 převezme vdova po Eduardu Ingrišovi, paní Nina Ingriš, pamětní desku peruánské vlády panu Eduardu Ingrišovi z rukou jeho excelence peruánského velvyslance v České republice pana Alberta Salase Barahony. Ocenění Eduardu Ingrišovi právem náleží nejen za jeho rozsáhlou a důležitou práci peruanisty, která bezesporu vedla k upevnění přátelských pout mezi Peru a bývalým Československem. Eduard Ingriš nikdy nezapoměl, že je Čech, a to ani v dobách nejhlubší totality, kdy se jeho jméno nesmělo u nás ani vyslovit. Nebýt úžasného úsilí jeho manželky Niny, která se vrátila do České republiky před sedmi lety, a dalších přátel a obdivovatelů Eduarda Ingriše, zejména Miroslava Zikmunda, Petra Horkého a Miroslava Náplavy, kteří se přičinili o přestěhování jeho archivu dokumentů, fotografií, filmů a hudebních materiálů do České republiky, jen těžko by dnes bylo jméno tohoto obdivuhodného člověka, cestovatele, hudebníka a dobrodruha bylo tak populární a vyslovováno s takovým obdivem.
Malým příspěvkem k tomu, aby jméno Eduarda Ingriše, ale i jeho manželky Niny, nebyly nikdy zapomenuty, byla i žádost adresovaná prezidentovi Republiky Peru, jeho excelenci Dr. Alanu García Pérezovi, k udělení státního vyznemenání za vyjímečné služby pro Peru. Ukázalo se však, že zákony Peru neumožňují předání státního vyznemanání tohoto typu „In Memoriam“, proto se peruánská vláda rozhodla udělit panu Eduardu Ingrišovi pamětní desku, která bude předána paní Nině Ingriš jménem peruánské vlády panem Albertem Salasem Barahonou, velvyslancem Peruánské republiky v České republice.
Návrh na státní vyznamenání Peru pro Eduarda Ingriše, In memoriam
Jeho Excelenci Dr. Alanu García Pérezovi, prezidentovi Peru, dne 30. října 2007
Návrh na státní vyznamenání “Orden al Mérito por Servicios Distinguidos” pro pana Eduarda Ingriše, In memoriam.
Vážený pane prezidente,
podáváme tímto návrh na státní vyznamenání In memoriam pro hudebního skladatele a cestovatele Eduarda Ingriše, který značnou část svého života strávil v Peru a svou mnohostrannou činností úspěšně prezentoval Československo a vaši zemi v zahraničí.
Pan Eduard Ingriš se narodil 11. února 1905 v Čechách a proslavil se jako český hudební skladatel, dirigent, filmový dokumentarista, kameraman, fotograf a cestovatel. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po převzetí moci komunisty v roce 1948 v bývalém Československu se rozhodl, že se již nevrátí. Za svoji novou vlast si zvolil Peru, kde žil 14 let a získal i peruánské občanství. V Limě se stal vyhledávaným fotografem. Portrétoval i oficiální fotografie peruánského prezidenta Manuela Pradu. Otevřel si vlastní fotoateliér a začal se věnovat tzv. sociálnímu dokumentu, reklamní tvorbě, ale i fotografování peruánské krajiny a architektury. Jeho fotografie z Peru byly záhy velmi ceněny. Vyhrává mezinárodní fotografické soutěže a publikuje i v takových časopisech, jako jsou Time a Life. V roce 1949 se právě v Peru osobně setkal se slavnou českou cestovatelskou dvojicí Zikmundem a Hanzelkou a ve svém studiu zpracovával jejich fotografie a doprovázel je i jako zkušený kameraman.
V Peru se seznámil s norským etnologem a mořeplavcem Thorem Hayerdahlem, který na balzovém voru Kon-Tiki přeplul Tichý oceán ve snaze prokázat svoji teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Tato myšlenka nadchla Eduarda Ingriše natolik, že se rozhodl osobně ji potvrdit plavbou realizovanou za podobných podmínek. Postavil balzový vor Kantuta a v roce 1954 na něm vyplouvá do Polynésie. Členkou posádky tohoto prvního voru byla i Peruánka Natálie, představující symbolicky potomka původní incké civilizace. I když tato cesta skončila nezdarem v obrovském vodním víru, přesto přinesla velmi cenné poznatky o mořských proudech v blízkosti kontinentu Jižní Ameriky a Eduardu Ingrišovi získala světovou popularitu. Na základě toho se rozhodl tuto expedici zopakovat.
V roce 1959 se mu skutečně podařilo na balzovém voru Kantuta II přeplout Tichý oceán a dostat se až do Polynésie, čímž byla teorie Thora Hayerdahla plně potvrzena. Z této cesty Ingriš natočil barevný film a zachytil ji na mnoha negativech a filmových záznamech. Jeho odvaha získala mezinárodní uznání a otevřela mu cestu pořádat v povodí Amazonky průzkumné expedice k Indiánům, při nichž natáčel přírodovědecké a cestopisné filmy. Z této doby pochází například jeho film Nepokořená Amazonka. Podnikl v Peru ale i další výpravy, které fotograficky zdokumentoval, jako třeba plavbu po řece Huallaga, navštívil Machu Picchu, plavil se přes jezero Titicaca do Bolivie.
V průběhu pobytu v Peru dirigoval Eduard Ingriš symfonický orchestr a skládal symfonie i písně, inspirované praobyvateli Peru, Inky. Zkomponoval symfonický cyklus Bajo el Cielo del Peru a pod jeho taktovkou jej nahrál na gramodesky. Když zahajovala peruánská televize své vysílání, sólový part symfonického orchestru zpíval José Mojica a u dirigentského pultu stál Eduard Ingriš. V roce 1955 bylo vydáno Ingrišovo Album z Peru, obsahující 12 písní. Píseň z tohoto alba, Perú-mi amor, byla věnována manželce prezidenta republiky, paní Doně Maríi Delgado de Odría.
V roce 1962 odjel Eduard Ingriš do USA na Floridu, kde se seznámil s Ninou Karpuškinovou, brněnskou rodačkou, s níž se v roce 1965 oženil a natrvalo se usadil v USA. Téhož roku byl nominován na Oscara za hudbu k filmovému dramatu The Galant One. Dlouhá léta strávil se svojí manželkou na cestách po USA. Oba pořádali promítání Ingrišových filmů a besedy, které měly ve více než 600 městech USA mimořádný ohlas. Protože převážná většina těchto filmů se týkala právě Peru, i poslední roky svého života zasvětil prezentaci nejen své úspěšné dráhy fotografa, kameramana, autora hudby a krátkometrážních i celovečerních filmů, cestovatele, ale i propagaci Peru ve Spojených státech amerických.
Eduard Ingriš zemřel ve věku 86 let v Reno ve státě Nevada v roce 1991. Zanechal po sobě dobře zorganizovaný archiv, dokumentující fotograficky a na filmovém materiálu zejména jeho peruánský pobyt v letech 1948 až 1962. Byla to právě jeho žena Nina Ingriš, která tento archiv věnovala po jeho smrti České republice. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, fotografií, filmů a zvukových nahrávek, se v roce 2001 zasloužil cestovatel Miroslav Zikmund a několik dalších nadšenců. Paní Nina Igriš se natrvalo vrátila do České republiky a dále prezentuje nesmrtelné dílo svého manžela na přednáškách a výstavách.
Vážený pane prezidente, pan Eduard Ingriš si plně zaslouží peruánské státní vyznamenání, a to nejen za svoje objevitelské cesty, ale zejména proto, že celý svůj život v emigraci zasvětil propagaci Peru v dané historické epoše. Jeho pozůstalost dnes přitahuje zájem České republiky a jeho dílo je hodnoceno i jako přínos k úspěšnému rozvoji přátelských, kulturních a vědeckých styků mezi našimi zeměmi.
Žádost o udělení vyznamenání panu Eduardu Ingrišovi byla ve španělském jazyce zaslána panu prezidentovi s laskavou podporou a doporučením pana velvyslance Alberta Salase Barahony. Žádost rovněž podpořily následující významné osobnosti: Roman Onderka, primátor statutárního města Brna, Ing. Stanislav Juránek, hejtman Jihomoravského kraje, Ing. Miroslav Zikmund, spisovatel a cestovatel, doc. PhDr. Ivo Barteček, CSc., děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, PhDr. Ivan Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, PhDr. Karel Pavlištík, CSc., předseda Klubu Hanzelky a Zikmunda, Milan Švihálek, spisovatel a publicista.
Návrh na státní vyznamenání “Orden al Mérito por Servicios Distinguidos” pro pana Eduarda Ingriše, In memoriam.
Vážený pane prezidente,
podáváme tímto návrh na státní vyznamenání In memoriam pro hudebního skladatele a cestovatele Eduarda Ingriše, který značnou část svého života strávil v Peru a svou mnohostrannou činností úspěšně prezentoval Československo a vaši zemi v zahraničí.
Pan Eduard Ingriš se narodil 11. února 1905 v Čechách a proslavil se jako český hudební skladatel, dirigent, filmový dokumentarista, kameraman, fotograf a cestovatel. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po převzetí moci komunisty v roce 1948 v bývalém Československu se rozhodl, že se již nevrátí. Za svoji novou vlast si zvolil Peru, kde žil 14 let a získal i peruánské občanství. V Limě se stal vyhledávaným fotografem. Portrétoval i oficiální fotografie peruánského prezidenta Manuela Pradu. Otevřel si vlastní fotoateliér a začal se věnovat tzv. sociálnímu dokumentu, reklamní tvorbě, ale i fotografování peruánské krajiny a architektury. Jeho fotografie z Peru byly záhy velmi ceněny. Vyhrává mezinárodní fotografické soutěže a publikuje i v takových časopisech, jako jsou Time a Life. V roce 1949 se právě v Peru osobně setkal se slavnou českou cestovatelskou dvojicí Zikmundem a Hanzelkou a ve svém studiu zpracovával jejich fotografie a doprovázel je i jako zkušený kameraman.
V Peru se seznámil s norským etnologem a mořeplavcem Thorem Hayerdahlem, který na balzovém voru Kon-Tiki přeplul Tichý oceán ve snaze prokázat svoji teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Tato myšlenka nadchla Eduarda Ingriše natolik, že se rozhodl osobně ji potvrdit plavbou realizovanou za podobných podmínek. Postavil balzový vor Kantuta a v roce 1954 na něm vyplouvá do Polynésie. Členkou posádky tohoto prvního voru byla i Peruánka Natálie, představující symbolicky potomka původní incké civilizace. I když tato cesta skončila nezdarem v obrovském vodním víru, přesto přinesla velmi cenné poznatky o mořských proudech v blízkosti kontinentu Jižní Ameriky a Eduardu Ingrišovi získala světovou popularitu. Na základě toho se rozhodl tuto expedici zopakovat.
V roce 1959 se mu skutečně podařilo na balzovém voru Kantuta II přeplout Tichý oceán a dostat se až do Polynésie, čímž byla teorie Thora Hayerdahla plně potvrzena. Z této cesty Ingriš natočil barevný film a zachytil ji na mnoha negativech a filmových záznamech. Jeho odvaha získala mezinárodní uznání a otevřela mu cestu pořádat v povodí Amazonky průzkumné expedice k Indiánům, při nichž natáčel přírodovědecké a cestopisné filmy. Z této doby pochází například jeho film Nepokořená Amazonka. Podnikl v Peru ale i další výpravy, které fotograficky zdokumentoval, jako třeba plavbu po řece Huallaga, navštívil Machu Picchu, plavil se přes jezero Titicaca do Bolivie.
V průběhu pobytu v Peru dirigoval Eduard Ingriš symfonický orchestr a skládal symfonie i písně, inspirované praobyvateli Peru, Inky. Zkomponoval symfonický cyklus Bajo el Cielo del Peru a pod jeho taktovkou jej nahrál na gramodesky. Když zahajovala peruánská televize své vysílání, sólový part symfonického orchestru zpíval José Mojica a u dirigentského pultu stál Eduard Ingriš. V roce 1955 bylo vydáno Ingrišovo Album z Peru, obsahující 12 písní. Píseň z tohoto alba, Perú-mi amor, byla věnována manželce prezidenta republiky, paní Doně Maríi Delgado de Odría.
V roce 1962 odjel Eduard Ingriš do USA na Floridu, kde se seznámil s Ninou Karpuškinovou, brněnskou rodačkou, s níž se v roce 1965 oženil a natrvalo se usadil v USA. Téhož roku byl nominován na Oscara za hudbu k filmovému dramatu The Galant One. Dlouhá léta strávil se svojí manželkou na cestách po USA. Oba pořádali promítání Ingrišových filmů a besedy, které měly ve více než 600 městech USA mimořádný ohlas. Protože převážná většina těchto filmů se týkala právě Peru, i poslední roky svého života zasvětil prezentaci nejen své úspěšné dráhy fotografa, kameramana, autora hudby a krátkometrážních i celovečerních filmů, cestovatele, ale i propagaci Peru ve Spojených státech amerických.
Eduard Ingriš zemřel ve věku 86 let v Reno ve státě Nevada v roce 1991. Zanechal po sobě dobře zorganizovaný archiv, dokumentující fotograficky a na filmovém materiálu zejména jeho peruánský pobyt v letech 1948 až 1962. Byla to právě jeho žena Nina Ingriš, která tento archiv věnovala po jeho smrti České republice. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, fotografií, filmů a zvukových nahrávek, se v roce 2001 zasloužil cestovatel Miroslav Zikmund a několik dalších nadšenců. Paní Nina Igriš se natrvalo vrátila do České republiky a dále prezentuje nesmrtelné dílo svého manžela na přednáškách a výstavách.
Vážený pane prezidente, pan Eduard Ingriš si plně zaslouží peruánské státní vyznamenání, a to nejen za svoje objevitelské cesty, ale zejména proto, že celý svůj život v emigraci zasvětil propagaci Peru v dané historické epoše. Jeho pozůstalost dnes přitahuje zájem České republiky a jeho dílo je hodnoceno i jako přínos k úspěšnému rozvoji přátelských, kulturních a vědeckých styků mezi našimi zeměmi.
Žádost o udělení vyznamenání panu Eduardu Ingrišovi byla ve španělském jazyce zaslána panu prezidentovi s laskavou podporou a doporučením pana velvyslance Alberta Salase Barahony. Žádost rovněž podpořily následující významné osobnosti: Roman Onderka, primátor statutárního města Brna, Ing. Stanislav Juránek, hejtman Jihomoravského kraje, Ing. Miroslav Zikmund, spisovatel a cestovatel, doc. PhDr. Ivo Barteček, CSc., děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, PhDr. Ivan Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, PhDr. Karel Pavlištík, CSc., předseda Klubu Hanzelky a Zikmunda, Milan Švihálek, spisovatel a publicista.
Zleva: Alberto Salas Barahona, Otto Horský, Nina Ingriš, Miroslav Zikmund.
Příjemná setkání nejen v roce 2010 Vám přeje Archiv H+Z a Klub H+Z
Foto: Archiv H+Z, při zájmu o reprodukci prosím kontaktujete Archiv H+Z
25. 1. 2010
Rok na cestách
MUDr. Hana Zelenková, Ph.D., členka Klubu H+Z
Byla to taková naše krásná tradice. Přestože jsme žily v Brně, každý rok jsme s maminkou začínaly naše velké cestování symbolicky malým zastavením před Autoklubem České republiky v Opletalově ulici v Praze. Ano přesně tam, kde 22. 4. 1947 v 10:15 startovali (pod patronací sv. Kryštofa) na cestu kolem světa inženýři Hanzelka a Zikmund. Vydrželo nám to společně dlouhých 34 let. Když v roce 1997 maminka zemřela, nějak jsem se s touto skutečností nedovedla vyrovnat a na 10 let tradici porušila.
Ale potom, v roce 2007, jsem se najednou v únoru zase ocitla na Opletalově ulici a jakobych vrátila čas nazpět. V tomto roce se mi ale kromě tradičního začátku v Opletalově podařilo i něco nového. V Autoklubu jsem symbolicky i cestovatelský rok (věnovaný jako vždy H+Z) ukončila.
Málokdy se mi za ty roky podařilo dostat dovnitř budovy. Ale tentokrát, poslední kongres, kde jsem letos přednášela 27. 11. 2009 byl organizován právě v prostorách Autoklubu na Opletalově. Měla jsem štěstí, že mi letadlo z Košic přilétá brzo ráno, byla jsem kromě organizátorů první, kdo přišel.
Po schodišti jsem téměř s nábožnou úctou vyšla na první poschodí. Najednou jsem se ocitla v impozantním ztichlém hlavním sále a zamířila přímo do salonku Elišky Junkové. Jako by se tu zastavil čas. Krb obložený travertinem, zeleně vymalované stěny a na nich obrázky starých autíček, pohodlné Tonet křesílka. Zvenčí ještě nedoléhal hluk budící se Prahy, prostě pohoda… A tak jsem si v klidu, nikým nerušená mohla vychutnat rekapitulaci letošního cestovatelského roku.
Nebylo toho málo, pokud bych parafrázovala, objela jsem letos skoro celý svět. A přiznám se, že cesty po Evropě a jejích metropolích (kde jsem někdy i 2 x do měsíce) už ani nepočítám. V Praze a Madridu jsem jako doma (za jeho detailní poznání velmi vděčím Ottovi Horskému, který tam roky žil a pracoval a zavedl mne při našich opakovaných pobytech na místa, které bych normálně neměla šanci poznat a vychutnat). Oslo, Kodaň, Stockholm, Helsinky, Paříž, Amsterdam, Brusel, Berlín, Ženeva,Vídeň, Budapešť, Varšava, Benátky, Řím, Lisabon a další evropské metropole jsou staří kamarádi. Tam jezdím jako domů a ani mi to nepřipadne.
Ale poštěstilo se mi letos znova navštívit Austrálii, Koreu, Kazachstán, Brazílii, Jižní Ameriku, Indonésii, Malou Asii. Takže kde začít?? Asi po pořádku.
Květen
Moje láska Austrálie. Byla jsem tu v tomto roce už celkově po šesté a v podstatě, kromě Perthu, ji mám solidně zmapovanou. Byla to dámská jízda „tři dámy při těle“. Těšila jsem se na známá místa, jak si pochodím po Sydney, pohladím očima Operu a most, projedu se po přístavišti, po botanické zahradě, a se všemi místy seznámím i kolegyně, které zde byly poprvé. Nemohly jsem si nechat ujít výlet do Modrých hor, je to jako vždy úžasný zážitek a promyšlený servis pro turisty je nenapodobitelný. OReilly´s je také ohromná lokalita pro turisty, v zásadě národní park, který po mnoho let buduje a zvelebuje právě rodina O´Relilly. Zážitek je pohladit si nejen klokany, vombaty (tohle zvířátko mám moc ráda) ale i mladé lamy, které tu na farmách zdomácněly a které mají neuvěřitelně krásné obličejíky. A potom jsme jely na Gold Coast. Přiznám se, že jsem o této lokalitě věděla, že je to ráj surfařů, vzdálený asi 70 km od Brisbane, ale to bylo asi tak všechno. Skutečnost překonala všechna očekávání. Město se 600 000 tisíci obyvateli, neuvěřitelné množství hotelů, restaurací, obchodních center, kasíno, nadzemní dráha podobná té v Sydney, fantastické pláže… Člověk by řekl ráj na zemi… Brisbane při tomu působí jako průmyslové město. Neodolaly jsme a jeden den věnovaly návštěvě největšího Zoo v Austrálii, které je od Gold Coastu asi dvě hodiny cesty a vede krajinou plnou malých městeček, rodinných farem a plantáží s makadamovými oříšky. ZOO nese jméno lovce krokodýlů Steve Irwina, který je australským národním hrdinou a s jehož smrtí se mnozí nedovedou vyrovnat ani dnes. Nechal po sobě nesmazatelnou stopu a členové jeho rodiny, zejména děti (a manželka), už dnes vykročili vlastní cestou, která důstojně pokračuje v tom, co táta začal.
Z Austrálie jsme si udělali cestou nazpět krátkou přestávku v Korei. Soul mě okouzlil už před třemi lety a je to světová metropole, kde se čas a život ani na chvíli nezastaví. Moderní tu žije v kontrastu se starou architekturou, ale na každém kroku můžete cítit, že olympijské hry, které se tu uskutečnily, podobu města (počínajíc obrovským moderním letištěm) pořádně změnily. 500 kilometrů (dvě a půl hodiny na sekundu přesně odjíždějícím vlakem) od Seoulu je město historické - Daegu. Stojí za to vidět, i když doposud není centrem turistického ruchu.
Červen
Kazachstán – země krásná a pro mnoho našich lidí opravdu exotická a neznámá (i když v poslední 100+1 je docela zajímavý článek). Poprvé jsem navštívila tzv. hedvábnou stezku ještě s maminkou roku 1983 – navštívily jsem Samarkand, Bucharu, Pendžikent, Taškent, Dušanbe, AlmaAtu, Aralské jezero a jiná krásná místa. Alma Atu jsem si pamatovala jako horkým létem dýchající metropoli se zaprášenou hlavní ulici, s jedním, na tehdejší dobu vysokým hotelem, na cestách vozíky, koně, oslíci, málo aut a lidé v národních krojích, krásné hory okolo. Když jsem tam byla před dvěma lety podruhé, v podstatě s odstupem 23 let, už na letišti jsem se ptala sama sebe, zda jsem přiletěla správně.
Alma Ata je dnes dvoumilionové město, doslova a do písmene kypící životem, s neuvěřitelným množstvím nových nádherných budov, nekončícím proudem aut těch nejlepších zahraničních značek, nádherné, špičkově vybavené hotely, jednoduše paráda. Nad městem speciální oddychová zóna pro obyvatele, kde je kompletní infrastruktura, a aby se opozdilci nemuseli vracet pěšky, je pro ně až do pozdních nočních hodin v provozu lanovka, která je sveze přímo ke kongresovému paláci. Ale nejkrásnější je příroda okolo a hlavně stadion Medeu. Asi půl hodiny z centra Alma Aty v horách se rozkládá sportovní středisko, které se stále dobudovává a které bude hostit i panasijské olympijské hry a kterému jasně vévodí nádherný stadion pro rychlobruslaře. S neuvěřitelným citem zasazen do krajiny, monumentální a přece dýchající přes léto rodinou pohodou, protože na centrální ploše vesele dovádějí děti s maminkami. Takže, když jsem do Kazachstánu jela letos, myslela jsem si, že jsem vyzbrojena a nemohu být už více překvapena. Ale to jsem ještě neviděla Astanu. Pravda, moji kolegové mne upozorňovali na to, že je to nevídané dílo, nicméně, skutečnost předčila všechno očekávání. Po vystoupení na moderním mezinárodním letišti ve tvaru jurty jsem už jen prodýchávala…
Za 10 let uprostřed stepi vyrostlo neuvěřitelné architektonické dílo. Vedle tzv. staré Astany nová část, která absolutně konkuruje Dubaji a jiným moderním architektonickým skvostům současnosti. Nicméně rozdíl tu je. Překrásné moderní stavby, které kupodivu nejsou jen bankami, ale i obytnými domy, nemocnice, univerzita, hotely obchodní centra, knihovna, obrovská mešita. Voda, zelené plochy parků, široké bulváry (kde zase nejezdí tak moc aut) a zejména centrální část Astany, která není atraktivní jen ve dne, ale žije naplno i v noci a je plná spokojených lidí. Navštívila jsem i jejich lázeňskou oblast Borovoje – jejich Malé Švýcarsko, na které jsou Kazaši nesmírně hrdí, a spíše než tato krásná přírodní lokalita mne zaujala dálnice, která Astanu s Borovoje spojuje. Promyšlený systém budování dopravních tepen a zejména jejich kvalitu můžeme jen závidět.
Srpen
Brazílie – Sao Paolo. Brazílii jsem navštívila už několikrát - Rio de Janeiro, Iguazú, hlavní město Brazíli, Petropolis jsou staří známi. Nicméně Sao Paolo bylo pro mne nové. Nuž, obrovské dvacetimilionové mraveniště, s moderními budovami, unikátními stavbami těch nejsvětovějších architektů (Le Corbusier, Niemayer a jiní), obrovské parky ale i favelas. A všudypřítomný smog. Ale nejcennější budovou je, utopený mezi mrakodrapy, my bychom řekli: malý rodinný zámeček, kterých je u nás spousta. Nyní muzeum, které Brazilci (stejně jako stavby v Pétropolis, včetně bývalého největšího kasina na světě), ukazují i původním vybavením koupelen, knihovnou a maličkým okolním parkem. A potom hlavní obchodní ulice, kde vidíte prodejny těch nejsvětovějších značek a uvědomíte si, že globalizace je opravdu tady…. Sambodrom, řekla bych trochu větší než v Riu, byl opuštěný, ale pokud jste zavřeli oči a máte jen trochu fantazie, dovedete si představit naplno ten karnevalový šrumec. A a propas, kult krásy, tak ten je v Brazílii snad ještě na vyšší úrovni než v USA. Přednášela jsem na mnoha kongresech, ale abych viděla v průběhu čtyř dní totálně nabitý přednáškový sál pro 4 500 účastníků, kteří tam vydrželi od rána do večera, tak to jsem ještě nezažila.
Říjen
Indonésie - země exotická, dýchající tajemstvím a bohatou historií. I když jsem opakovaně byla v Malajsii (mám moc ráda Kuala Lumpur a před Petronas Tower jako i v Batú Cave vždy stojím s nábožnou úctou), Singapure, Thajsku, Indonésie mi jaksi unikala. Takže letos nejen Jakarta, ale chtěla jsem si sáhnou vlastníma rukama na Prambanan a Boroburur a samozřejmě na Krakatau. Indonésie je zem obrovských kontrastů - od těch nejmodernějších staveb v Jakartě po neskutečné, dech beroucí slumy a na pobřeží moře opuštěné a nikdy nedostavěné grandiózní projekty s apartmány a obrovskými hotely. A kromě aut, motorky, motorky a zase motorky. Chaos neskutečný, vzdálenosti se neměří na kilometry, ale na čas….. V němém úžasu stojíte před Prambanan - památkami vybudovanými před staletími, které byly v okamžiku zničené zemětřesením a které lidé jen pomalu dávají do původního stavu (asi se to nikdy nepodaří). Snažíte se vyšplhat na Boroburur – nemyslete si, vůbec není hluboko v pralese, je obklopeno kultivovaným parkem, nesčíslným množstvím stánků s atrakcemi pro turisty, ale také neodbytnými prodavači a zejména děti, děti, děti. Byla jsem zvyklá už v minulosti, že si mne na ulicích a v obchodech lidé fotili (blond vlasy a postava o hlavu převyšující domorodce), ale tentokrát to byl opravdu zážitek. Krakatau – už jen tříhodinová nekonečná cesta do přístavu a potom dvě hodiny na lodi je hodně dlouhá, ale stojí to za to. Ale špína a tak znečištěné moře, že se člověku chce plakat… A jistě, abych nezapomněla – kuchyně. Pro mne velký problém, mám alergii na mnoho potravin a tím pádem i dietu, ale na rýži a zeleninové polévky se dá dobře zvyknout, nicméně kolegyně, která byla se mnou si naplno užívala ty nejostřejší jídla, jaké si jen umíte představit.
Listopad
Kuvajt. Když jsem zde byla před 4 lety (taková okružní přednášková cesta Kuvajt, Bahrajn, Abú Dhabí, Dubaj, Jordánsko – Petra fakt stála za to), moc jsem si neužila, stačila jsem zaznamenat jen pláže, nádherné moderní stavby bank, hotelů a soukromé sídla. Byla jsem, jako mnoho jiných, oslněna rozmachem a bohatstvím. Letos to bylo jiné. Krize je skutečně vidět i na tomto malém finančním a petrolejovém ráji. Obrovské stavby opuštěné, zakonzervované, nic nového se nebuduje. Nicméně bohatství a ráj pro koupě chtivé turisty tu samozřejmě je.
Praha – kde jsem letos začala, tam i končím. Po přednášce v Autoklubu, před odletem posledního letadla do Košic procházím místy, které důvěrně znám, kde je mi dobře, nohy mě bolí jako vždy a ráda bych si dala s kolegyní (která bydlí v hotelu Thálie, na Národní třídě, naproti Národnímu divadlu) kafe. Jdu na recepci a chci si ji nechat zavolat. Šok, nikdo ze zaměstnanců nehovoří česky. Domluvím se anglicky, španělsky, německy, ale česky ne… V Praze na Národní třídě….. Takže volám mobilem, jdeme do kavárny Slávie na rohu, dáváme si kafe (Saturninovy koblihy nemají, jen jiné drahé zákusky, na které nemám chuť), společně žasneme, jak se matička Praha pomalu mění a já se už těším domů.
A teď sedím za počítačem a vím, že zase jeden cestovatelský rok je za mnou. Copak mě čeká v roce 2010? Už více jak polovičku vím a během Vánoc budu plánovat. Ale teď, věřte nebo ne, se mi opravdu z domu nikam nechce…..
Krásné Vánoce a v novém roce všem členům Klubu H+Z hodně zdraví!
Byla to taková naše krásná tradice. Přestože jsme žily v Brně, každý rok jsme s maminkou začínaly naše velké cestování symbolicky malým zastavením před Autoklubem České republiky v Opletalově ulici v Praze. Ano přesně tam, kde 22. 4. 1947 v 10:15 startovali (pod patronací sv. Kryštofa) na cestu kolem světa inženýři Hanzelka a Zikmund. Vydrželo nám to společně dlouhých 34 let. Když v roce 1997 maminka zemřela, nějak jsem se s touto skutečností nedovedla vyrovnat a na 10 let tradici porušila.
Ale potom, v roce 2007, jsem se najednou v únoru zase ocitla na Opletalově ulici a jakobych vrátila čas nazpět. V tomto roce se mi ale kromě tradičního začátku v Opletalově podařilo i něco nového. V Autoklubu jsem symbolicky i cestovatelský rok (věnovaný jako vždy H+Z) ukončila.
Málokdy se mi za ty roky podařilo dostat dovnitř budovy. Ale tentokrát, poslední kongres, kde jsem letos přednášela 27. 11. 2009 byl organizován právě v prostorách Autoklubu na Opletalově. Měla jsem štěstí, že mi letadlo z Košic přilétá brzo ráno, byla jsem kromě organizátorů první, kdo přišel.
Po schodišti jsem téměř s nábožnou úctou vyšla na první poschodí. Najednou jsem se ocitla v impozantním ztichlém hlavním sále a zamířila přímo do salonku Elišky Junkové. Jako by se tu zastavil čas. Krb obložený travertinem, zeleně vymalované stěny a na nich obrázky starých autíček, pohodlné Tonet křesílka. Zvenčí ještě nedoléhal hluk budící se Prahy, prostě pohoda… A tak jsem si v klidu, nikým nerušená mohla vychutnat rekapitulaci letošního cestovatelského roku.
Nebylo toho málo, pokud bych parafrázovala, objela jsem letos skoro celý svět. A přiznám se, že cesty po Evropě a jejích metropolích (kde jsem někdy i 2 x do měsíce) už ani nepočítám. V Praze a Madridu jsem jako doma (za jeho detailní poznání velmi vděčím Ottovi Horskému, který tam roky žil a pracoval a zavedl mne při našich opakovaných pobytech na místa, které bych normálně neměla šanci poznat a vychutnat). Oslo, Kodaň, Stockholm, Helsinky, Paříž, Amsterdam, Brusel, Berlín, Ženeva,Vídeň, Budapešť, Varšava, Benátky, Řím, Lisabon a další evropské metropole jsou staří kamarádi. Tam jezdím jako domů a ani mi to nepřipadne.
Ale poštěstilo se mi letos znova navštívit Austrálii, Koreu, Kazachstán, Brazílii, Jižní Ameriku, Indonésii, Malou Asii. Takže kde začít?? Asi po pořádku.
Květen
Moje láska Austrálie. Byla jsem tu v tomto roce už celkově po šesté a v podstatě, kromě Perthu, ji mám solidně zmapovanou. Byla to dámská jízda „tři dámy při těle“. Těšila jsem se na známá místa, jak si pochodím po Sydney, pohladím očima Operu a most, projedu se po přístavišti, po botanické zahradě, a se všemi místy seznámím i kolegyně, které zde byly poprvé. Nemohly jsem si nechat ujít výlet do Modrých hor, je to jako vždy úžasný zážitek a promyšlený servis pro turisty je nenapodobitelný. OReilly´s je také ohromná lokalita pro turisty, v zásadě národní park, který po mnoho let buduje a zvelebuje právě rodina O´Relilly. Zážitek je pohladit si nejen klokany, vombaty (tohle zvířátko mám moc ráda) ale i mladé lamy, které tu na farmách zdomácněly a které mají neuvěřitelně krásné obličejíky. A potom jsme jely na Gold Coast. Přiznám se, že jsem o této lokalitě věděla, že je to ráj surfařů, vzdálený asi 70 km od Brisbane, ale to bylo asi tak všechno. Skutečnost překonala všechna očekávání. Město se 600 000 tisíci obyvateli, neuvěřitelné množství hotelů, restaurací, obchodních center, kasíno, nadzemní dráha podobná té v Sydney, fantastické pláže… Člověk by řekl ráj na zemi… Brisbane při tomu působí jako průmyslové město. Neodolaly jsme a jeden den věnovaly návštěvě největšího Zoo v Austrálii, které je od Gold Coastu asi dvě hodiny cesty a vede krajinou plnou malých městeček, rodinných farem a plantáží s makadamovými oříšky. ZOO nese jméno lovce krokodýlů Steve Irwina, který je australským národním hrdinou a s jehož smrtí se mnozí nedovedou vyrovnat ani dnes. Nechal po sobě nesmazatelnou stopu a členové jeho rodiny, zejména děti (a manželka), už dnes vykročili vlastní cestou, která důstojně pokračuje v tom, co táta začal.
Z Austrálie jsme si udělali cestou nazpět krátkou přestávku v Korei. Soul mě okouzlil už před třemi lety a je to světová metropole, kde se čas a život ani na chvíli nezastaví. Moderní tu žije v kontrastu se starou architekturou, ale na každém kroku můžete cítit, že olympijské hry, které se tu uskutečnily, podobu města (počínajíc obrovským moderním letištěm) pořádně změnily. 500 kilometrů (dvě a půl hodiny na sekundu přesně odjíždějícím vlakem) od Seoulu je město historické - Daegu. Stojí za to vidět, i když doposud není centrem turistického ruchu.
Červen
Kazachstán – země krásná a pro mnoho našich lidí opravdu exotická a neznámá (i když v poslední 100+1 je docela zajímavý článek). Poprvé jsem navštívila tzv. hedvábnou stezku ještě s maminkou roku 1983 – navštívily jsem Samarkand, Bucharu, Pendžikent, Taškent, Dušanbe, AlmaAtu, Aralské jezero a jiná krásná místa. Alma Atu jsem si pamatovala jako horkým létem dýchající metropoli se zaprášenou hlavní ulici, s jedním, na tehdejší dobu vysokým hotelem, na cestách vozíky, koně, oslíci, málo aut a lidé v národních krojích, krásné hory okolo. Když jsem tam byla před dvěma lety podruhé, v podstatě s odstupem 23 let, už na letišti jsem se ptala sama sebe, zda jsem přiletěla správně.
Alma Ata je dnes dvoumilionové město, doslova a do písmene kypící životem, s neuvěřitelným množstvím nových nádherných budov, nekončícím proudem aut těch nejlepších zahraničních značek, nádherné, špičkově vybavené hotely, jednoduše paráda. Nad městem speciální oddychová zóna pro obyvatele, kde je kompletní infrastruktura, a aby se opozdilci nemuseli vracet pěšky, je pro ně až do pozdních nočních hodin v provozu lanovka, která je sveze přímo ke kongresovému paláci. Ale nejkrásnější je příroda okolo a hlavně stadion Medeu. Asi půl hodiny z centra Alma Aty v horách se rozkládá sportovní středisko, které se stále dobudovává a které bude hostit i panasijské olympijské hry a kterému jasně vévodí nádherný stadion pro rychlobruslaře. S neuvěřitelným citem zasazen do krajiny, monumentální a přece dýchající přes léto rodinou pohodou, protože na centrální ploše vesele dovádějí děti s maminkami. Takže, když jsem do Kazachstánu jela letos, myslela jsem si, že jsem vyzbrojena a nemohu být už více překvapena. Ale to jsem ještě neviděla Astanu. Pravda, moji kolegové mne upozorňovali na to, že je to nevídané dílo, nicméně, skutečnost předčila všechno očekávání. Po vystoupení na moderním mezinárodním letišti ve tvaru jurty jsem už jen prodýchávala…
Za 10 let uprostřed stepi vyrostlo neuvěřitelné architektonické dílo. Vedle tzv. staré Astany nová část, která absolutně konkuruje Dubaji a jiným moderním architektonickým skvostům současnosti. Nicméně rozdíl tu je. Překrásné moderní stavby, které kupodivu nejsou jen bankami, ale i obytnými domy, nemocnice, univerzita, hotely obchodní centra, knihovna, obrovská mešita. Voda, zelené plochy parků, široké bulváry (kde zase nejezdí tak moc aut) a zejména centrální část Astany, která není atraktivní jen ve dne, ale žije naplno i v noci a je plná spokojených lidí. Navštívila jsem i jejich lázeňskou oblast Borovoje – jejich Malé Švýcarsko, na které jsou Kazaši nesmírně hrdí, a spíše než tato krásná přírodní lokalita mne zaujala dálnice, která Astanu s Borovoje spojuje. Promyšlený systém budování dopravních tepen a zejména jejich kvalitu můžeme jen závidět.
Srpen
Brazílie – Sao Paolo. Brazílii jsem navštívila už několikrát - Rio de Janeiro, Iguazú, hlavní město Brazíli, Petropolis jsou staří známi. Nicméně Sao Paolo bylo pro mne nové. Nuž, obrovské dvacetimilionové mraveniště, s moderními budovami, unikátními stavbami těch nejsvětovějších architektů (Le Corbusier, Niemayer a jiní), obrovské parky ale i favelas. A všudypřítomný smog. Ale nejcennější budovou je, utopený mezi mrakodrapy, my bychom řekli: malý rodinný zámeček, kterých je u nás spousta. Nyní muzeum, které Brazilci (stejně jako stavby v Pétropolis, včetně bývalého největšího kasina na světě), ukazují i původním vybavením koupelen, knihovnou a maličkým okolním parkem. A potom hlavní obchodní ulice, kde vidíte prodejny těch nejsvětovějších značek a uvědomíte si, že globalizace je opravdu tady…. Sambodrom, řekla bych trochu větší než v Riu, byl opuštěný, ale pokud jste zavřeli oči a máte jen trochu fantazie, dovedete si představit naplno ten karnevalový šrumec. A a propas, kult krásy, tak ten je v Brazílii snad ještě na vyšší úrovni než v USA. Přednášela jsem na mnoha kongresech, ale abych viděla v průběhu čtyř dní totálně nabitý přednáškový sál pro 4 500 účastníků, kteří tam vydrželi od rána do večera, tak to jsem ještě nezažila.
Říjen
Indonésie - země exotická, dýchající tajemstvím a bohatou historií. I když jsem opakovaně byla v Malajsii (mám moc ráda Kuala Lumpur a před Petronas Tower jako i v Batú Cave vždy stojím s nábožnou úctou), Singapure, Thajsku, Indonésie mi jaksi unikala. Takže letos nejen Jakarta, ale chtěla jsem si sáhnou vlastníma rukama na Prambanan a Boroburur a samozřejmě na Krakatau. Indonésie je zem obrovských kontrastů - od těch nejmodernějších staveb v Jakartě po neskutečné, dech beroucí slumy a na pobřeží moře opuštěné a nikdy nedostavěné grandiózní projekty s apartmány a obrovskými hotely. A kromě aut, motorky, motorky a zase motorky. Chaos neskutečný, vzdálenosti se neměří na kilometry, ale na čas….. V němém úžasu stojíte před Prambanan - památkami vybudovanými před staletími, které byly v okamžiku zničené zemětřesením a které lidé jen pomalu dávají do původního stavu (asi se to nikdy nepodaří). Snažíte se vyšplhat na Boroburur – nemyslete si, vůbec není hluboko v pralese, je obklopeno kultivovaným parkem, nesčíslným množstvím stánků s atrakcemi pro turisty, ale také neodbytnými prodavači a zejména děti, děti, děti. Byla jsem zvyklá už v minulosti, že si mne na ulicích a v obchodech lidé fotili (blond vlasy a postava o hlavu převyšující domorodce), ale tentokrát to byl opravdu zážitek. Krakatau – už jen tříhodinová nekonečná cesta do přístavu a potom dvě hodiny na lodi je hodně dlouhá, ale stojí to za to. Ale špína a tak znečištěné moře, že se člověku chce plakat… A jistě, abych nezapomněla – kuchyně. Pro mne velký problém, mám alergii na mnoho potravin a tím pádem i dietu, ale na rýži a zeleninové polévky se dá dobře zvyknout, nicméně kolegyně, která byla se mnou si naplno užívala ty nejostřejší jídla, jaké si jen umíte představit.
Listopad
Kuvajt. Když jsem zde byla před 4 lety (taková okružní přednášková cesta Kuvajt, Bahrajn, Abú Dhabí, Dubaj, Jordánsko – Petra fakt stála za to), moc jsem si neužila, stačila jsem zaznamenat jen pláže, nádherné moderní stavby bank, hotelů a soukromé sídla. Byla jsem, jako mnoho jiných, oslněna rozmachem a bohatstvím. Letos to bylo jiné. Krize je skutečně vidět i na tomto malém finančním a petrolejovém ráji. Obrovské stavby opuštěné, zakonzervované, nic nového se nebuduje. Nicméně bohatství a ráj pro koupě chtivé turisty tu samozřejmě je.
Praha – kde jsem letos začala, tam i končím. Po přednášce v Autoklubu, před odletem posledního letadla do Košic procházím místy, které důvěrně znám, kde je mi dobře, nohy mě bolí jako vždy a ráda bych si dala s kolegyní (která bydlí v hotelu Thálie, na Národní třídě, naproti Národnímu divadlu) kafe. Jdu na recepci a chci si ji nechat zavolat. Šok, nikdo ze zaměstnanců nehovoří česky. Domluvím se anglicky, španělsky, německy, ale česky ne… V Praze na Národní třídě….. Takže volám mobilem, jdeme do kavárny Slávie na rohu, dáváme si kafe (Saturninovy koblihy nemají, jen jiné drahé zákusky, na které nemám chuť), společně žasneme, jak se matička Praha pomalu mění a já se už těším domů.
A teď sedím za počítačem a vím, že zase jeden cestovatelský rok je za mnou. Copak mě čeká v roce 2010? Už více jak polovičku vím a během Vánoc budu plánovat. Ale teď, věřte nebo ne, se mi opravdu z domu nikam nechce…..
Krásné Vánoce a v novém roce všem členům Klubu H+Z hodně zdraví!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
